Umíral a volal mámu
Svědectví reportérky MF DNES z místa, kde vrah postřílel americké školáky
Ještě v sobotu jsem tam byla s rodinou na odpolední návštěvě. „Parkland je nejbezpečnější místo Floridy,“říkala mi pyšně naše americká známá Gillian Forgenie, když mě provázela po velké zahradě svého domu v klidné vilové čtvrti.
Tři dny nato a všechno je jinak. Bývalý student tam zabije sedmnáct dětí a učitelů a navždycky změní ráz města.
„Jsi v pořádku, je v pořádku tvoje neteř?“volám jí okamžitě poté, co se o útoku dozvídám. „Naštěstí ano. Naše Ashley totiž chodí do jiné školy,“uklidnila mě Gillian. „Ale srdce mi skáče až do krku, když si představím, že to je tak blízko.“
Následky jsou okamžitě znát i v naší základní škole, ačkoliv bydlím půl hodiny od Parklandu. Krátce po zveřejnění střelby mi zazvoní telefon a šéf kraje Broward, do kterého s Parklandem spadáme, nám z nahraného vzkazu oznamuje, co se stalo, a ujišťuje nás, že naše škola je v pořádku.
„Můžeme se jen modlit“
Druhý den je před budovou zaparkovaný velký policejní vůz, který má zapnutý maják. Rodiče vedou své děti do školy a ptají se učitelek, jaká bezpečnostní opatření budou dělat. „Museli jsme kvůli masové střelbě včera zrušit všechny odpolední schůze a teď čekáme na to, co rozhodne vedení kraje. Rodiče budeme okamžitě informovat, je to hrozné,“povzdechla si Shannon Arias, zástupkyně základní školy Silver Palms, která spadá do stejného kraje jako škola Marjory Stoneman, kde střelec předchozí den zabíjel. „Těžko můžeme dělat něco jiného. Jen se modlit,“pokrčila bezradně rameny.
Střelba, která se před dvaceti hodinami odehrála nedaleko odtud, poklidné a bohaté město Parkland navždy zapsala na mapu masových tragédií v USA.
Bývalý student Nikolas Cruz vstoupil do budovy školy, kterou dobře znal, s nabitou puškou a cílem postřílet co nejvíce lidí. Použil trik, který mu vyšel: spustil požární poplach. Tím dostal většinu dětí ze tříd na chodby školy a začal do nich nemilosrdně pálit. Na místě zabil na sedmnáct dětí a učitelů, dalších patnáct bojovalo v okolních nemocnicích o život.
Čtyři dny po mé sobotní návštěvě jsem v Parklandu znovu.
Na prvním velkém parkovišti na začátku města stojí přenosové vozy s obrovskými satelitními talíři. Nad hlavami bez přestání pomalu krouží helikoptéry a vytváří konstantní hluk. Vjezd do školy je zablokován ozbrojenými policisty a zpravodajskými štáby. Vidím mezi nimi tváře, které tak dobře znám z obrazovek amerických stanic, moderátorku CNN i reportéra z Fox News.
„Jak si tu zbraň mohl opatřit?“
Před zátarasy je rušno, najednou se ale všichni seběhnou k drobné mladé ženě. Je to bývalá spolužačka střelce. Pláče a popisuje, jak utíkala před střelbou. „Můj kamarád Joaquin Guac je mrtvý. Můj trenér Aaron je mrtvý. Chci spravedlnost. Budu tu klidně každý den, dokud se nezmění zbrojní zákon,“říká osmnáctiletá Tyler Hemasová. „Jak si to mohl Cruz opatřit? V 19 letech? Když jste myslivci, stačí vám puška, nepotřebujete samopal.“
S Cruzem měla loni společný předmět. „Nikoho nesoudím, tak jsem si o něm nic nemyslela. Rozhodně ne to, že mě přijde o rok později zastřelit.“
Škola, do které chodily děti z dobře situovaných rodin, je obehnána žlutou lepicí páskou, za kterou smějí jen policisté.
Někteří rodiče ještě nevědí, kde jejich zastřelené děti jsou. Studenti totiž u sebe běžně nenosí průkazy, a tak se je zatím nepodařilo identifikovat.
Studenti měli shodou okolností jen tři hodiny předtím požární cvičení, takže měli všichni za to, že jde jen o další nácvik poplachu.
„Že se to děje doopravdy, to jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se můj učitel pan Biegel skácel celý od krve ve dveřích. Předtím nás všechny schoval za svým stolem a tím nám zachránil život. Střelec vešel do místnosti, a když nikoho neviděl, šel dál. Myslel si, že tam nikdo není,“popisovala patnáctiletá Kelsey Friendová.
Zevnitř slyšela, jak na chodbě umírá chlapec a volá svoji mámu. „Nemůžu na ten jeho hlas zapomenout,“říká a po tváři jí stékají slzy.
„Bojíte se vysílat, co my zažili“
Přestože jsou Američané na masové střelby stále zvyklejší, tentokrát je v reakci veřejnosti znát rozdíl. Lidé už totiž vědí, co se stane – představitelé země vyjádří svoji lítost a soustrast s rodinami obětí, vyzvou k modlitbám a povzbudivým myšlenkám, ale fakticky se nezmění vůbec nic. Rodiče dětí budou nadále každý den trnout hrůzou, zda se jim z té školy vrátí.
Už teď se ví, že střelec Nikolas Cruz byl problematický mladý člověk bez rodičů, vyhozený ze školy. Často mluvil o své fascinaci zbraněmi, a dokonce v jedné diskusi na sociální síti o sobě řekl, že se stane masovým vrahem. Chodil na psychoterapie a bral léky proti depresivním stavům. Nic z toho mu kvůli benevolenci floridských zákonů nezabránilo v tom, aby si poloautomatickou zbraň AR-15 legálně opatřil.
Jediní, kdo může snadnou dostupnost zbraní v USA změnit, jsou zákonodárci. „Nevěděl jsem, jestli umřu, nebo jestli to přežiju. Ale řekl jsem si, že pokud mám zemřít, tak musím po sobě něco zanechat. A tak jsem všechno točil,“vyprávěl novinářům student David Hogg. Záběry, které poskytl televizi CNN, byly ale tak drsné, že se je stanice neodvážila odvysílat.
„Vy se to bojíte vysílat, ale my jsme to zažili. My, kteří jsme šli do školy, abychom se tam učili, musíme prožívat tohle. Škola má být pro nás jedno z těch nejbezpečnějších míst. Politici, tohle musíte změnit vy dospělí,“apeloval Hogg.