Věčný hračička Švankmajer. Až po vzkaz „Já vám to říkal“
Šváb labužnicky vyzunknutý s lahví piva, nohy po kolena zabořené do mraveniště, smrdutá chrobákova kulička narůstající obřích rozměrů. To vše a ještě daleko víc zakusili herci Hmyzu, poslední celovečerní práce Jana Švankmajera, jež jde do kin v pondělí.
Protože loni oslavil třiaosmdesátku a na Hmyz sháněl peníze sedm let, do dalšího distribučního projektu už se režisér nechce pouštět. Což je pochopitelné, ale současně škoda; zrovna Hmyz totiž ukazuje, že navzdory věku má v sobě Švankmajer pořád více hravosti než mnohý kluk. Navíc jeho novinka vyřešila jedno věčné divácké dilema. Kdo se nedovedl rozhodnout, zda je zábavnější sledovat výsledky filmařových eskapád na plátně, nebo být u toho, když vznikají, dostane ve Hmyzu obojí.
Ochotníci hrají Čapka
Tradičně režisér vstupuje do obrazu včetně dokumentárně pojatého prologu, kde sdělí, že sám neví, o čem jeho film vypráví, a připomene „den, kdy se zrodila předposranost“– s narážkou na hru bratří Čapků Ze života hmyzu, k níž pod dobovým tlakem připsali autoři alternativní, optimističtější závěr.
Nic není Švankmajerovi vzdálenější než sluníčkovský nátěr světa, bez ohledu na to, kterou verzi textu studují hrdinové Hmyzu, upachtění maloměstští ochotníci. Ale to vůbec neznamená, že by je tvůrce zbavoval smíchu; naopak. Právě díky zcizujícím momentům „filmu ve filmu“čili reportážním záběrům z natáčení, kde prozrazuje značnou část svých postupů, se bizarní groteska dobíjí i jiným typem humoru než absurdně kafkovským.
Na zkoušku v sále omšelé hospody jich přišlo šest. Jaromír Dulava hraje režiséra inscenace, jenž si nad svými svěřenci zoufá; současně si přidělil roli cvrčka. Paní cvrčkovou, toho času v očekávání, ztělesňuje Kamila Magálová coby stárnoucí kráska, věčně laškující s nemotorným představitelem lumka čili Janem Budařem. Železničář v podání Norberta Lichého prokládá pivo úryvky z Krále Leara a kanibalsky znaleckým ohmatáváním slečny vybrané pro roli larvy, kterou ztvárnila Ivana Uhlířová. A konečně Jiří Lábus coby chrobák šprtá svůj text na záchodku, jenž je noční můrou každého hygienika, a svou snaživostí se dostane až za hranu uměleckého převtělení.
Vítejte v ateliéru
S takřka škodolibou potěchou překračuje Švankmajer jak zavedené žánry – Hmyz putuje od komedie přes horor k podobenství, tak metody vyprávění. Kdyby jen „film ve filmu“: tady se hraje vlastně divadlo ve filmu o filmu, nadto s prvky fantaskní animace a režisérovými odkazy na loutkařinu. Svým způsobem tak své hrdiny opravdu vede, fakt, že točí s každým zvlášť a nechává je mluvit do kamery, nikoli směrem k partnerovi dotyčného dialogu, vysvětluje tvůrce jako způsob, kterak postavit diváka mezi herce coby svědka událostí. Nadto chce od profesionálů, aby se chovali jako neškolení amatéři; v podstatě činí pravý opak imitátorských kolegů v pořadu Tvoje tvář má známý hlas – a kupodivu mu to funguje.
Úkroky k reportážním prvkům ve stylu „jak se dělá film“sice rytmus vyprávění trochu brzdí, současně však poskytují jedinečný pohled do Švankmajerovy kuchyně – doslova, protože jeho domovský ateliér není ničím jiným. A když se režisér rozčiluje, proč plave šváb v pivu nealkoholickém, nebo když názorně předvádí, jak se vyrábějí lidské zvratky, připadá si divák jako v dávné alchymistově dílně.
Stará dobrá ruční práce
Přesněji řečeno v dílně nekonečné představivosti, kde se ještě ctí stará dobrá ruční práce, kde se při vražedném aktu mlátí pro dokonalou zvukovou iluzi do kuřete a kde nadšenci mimo úhel pohledu hlavní kamery kutálejí onu monstrózní kuličku, jejíž nárazy na dveře sálu zařizují krásně potrhlé, přitom účinné strašení. Mimochodem scény s koulí připomenou Spielbergovu rozkošnickou práci s podobnou rekvizitou, před níž prchal Indiana Jones, a nejen k ní se dá vztáhnout věta, která ve Hmyzu zazní, tedy že „velké umění se skládá z dokonale provedených maličkostí“.
Triky, fígle, nápady
A na maličkosti je Švankmajer mistr. Jakkoli se může zdát, že celkovou stavbu snímku rozvolňuje až příliš, třeba kvůli čistě domácké epizodce, kdy do záběru vběhne pes, nebo vlastní exhibicí pokusného vrhače nožů, současně se z mozaiky detailů vylupuje jednolitá pocta řemeslům, trikům, fíglům, nápadům. Ale také všem, kdo jsou ochotni filmařské magii sloužit i za tu cenu, že loví rozsypané brouky a po těle mají mravenčí štípance.
Nicméně Hmyz se neskládá pouze z odboček do zákulisí, i drama zkoušené na jevišti se postupně zahušťuje, počínaje úmorným drilem Budařova hrdiny připomínajícím tyranii Belmondova kaskadéra ze Zvířete a konče krvavým lidojedským motivem v propadlišti.
Duel s divákem
Jediná složka z Hmyzu poněkud neústrojně vyčnívá: monology, ve kterých mají herci popisovat vlastní sny. Naopak civilní pointa překračující běžnou logiku prostoru, času i děje zapadá přesně do Švankmajerova osobitého, lehce potměšilého duelu s divákem, na němž ponechává, jak si film vyloží.
Zkrátka stoupenec imaginace si pořád hraje a to je dobře. Včetně škodolibého dovětku, ve kterém zmatenému publiku režisér osobně vzkáže: „Já jsem vám to říkal.“