Nový rok slavíme jako Češi: jídlo, televize a ohňostroj
Jedná se o největší svátek roku pro stovky milionů obyvatel Asie. Právě včera začal čínský nový rok, který se už několik let slaví také v Praze.
PRAHA Nový lunární rok ve znamení Psa si v české metropoli mezi jinými připomíná i Qin Fei, který vede na Žižkově centrum tradičního čínského bojového umění. Místo času stráveného s rodinou má v těchto dnech napilno. Vystupuje se svými studenty v rámci oficiálních oslav v Obecním domě.
„Nyní se soustředíme na to, abychom ukázali české veřejnosti, jak se v Číně slaví největší svátek, a přiblížili jim naši kulturu,“říká dobrou češtinou mladý Číňan, který v Praze trvale žije už deset let.
Jak slavíte čínský nový rok tisíce kilometrů od své vlasti?
Prožívám ho pracovně. V rámci hlavního programu oslav čínského nového roku v České republice připravuje naše Wushu Centrum Lví tanec. Jde o tradiční vystoupení s maskami, jehož smyslem je odehnání zlých duchů a které má přinést štěstí. Kromě toho připravujeme workshop v rámci doprovodného programu.
Zbývá ještě čas oslavit svátky v rodinném kruhu?
Bohužel čas na to už není. Nyní se soustředíme na to, abychom ukázali české veřejnosti, jak se v Číně slaví největší svátek, a přiblížili jim naši kulturu.
A jak tedy většina Číňanů vítá nový lunární rok?
Svátky tam trvají téměř měsíc a celou dobu je co slavit. Začínají týden před novým rokem a poté pokračují ještě dalších patnáct dní. Například den před novým rokem prožíváme podobně jako jinde ve světě silvestr. Večer se sejde rodina u stolu a je připravena spousta jídla. Podávají se zejména ryby, obvykle ale nechybí ani další druhy masa, například jehněčí. Důležitou součástí jsou i zeleninové nebo masové taštičky. Po skončení večeře se pak všichni přesunou k televizi, kde sledují hlavní program, který se vysílá po celé Číně.
Na ohňostroj také dojde?
Během dne se obvykle konají ohňostroje hned třikrát: v poledne, ve 20 hodin večer a o půlnoci.
Jsou tyto svátky spojeny i s různými zvyklostmi?
Nezbytnou tradicí je lepení červených novoročních přání na dveře svých domů. Jinde lidé pouštějí s podobnými vzkazy lampiony štěstí, které jsou v posledních letech oblíbené i tady. Nejčastěji si přitom přejí zdraví, bohatství nebo aby byli chytří.
Jak živá je čínská komunita v Praze? Scházejí se krajané pravidelně?
V České republice dlouhodobě žije zhruba pět tisíc Číňanů. Nejčastěji však udržují kontakty podle provincií, ze kterých pocházejí. Lépe si totiž navzájem rozumějí, protože jednotlivé regiony mají vlastní výrazy a dialekty. Kromě toho se potkávají také během provozování svých zálib, jako je například kaligrafie nebo dračí lodě.
Čím se nejčastěji živí Číňané žijící v Praze? Mění se postupně jejich zaměření?
Nejvíc Číňanů stále pracuje v restauracích, případně vedou obchody, ale stále více jich sem přijíždí jako zaměstnanci velkých čínských firem expandujících do světa, jako je například společnost Huawei. Naopak těch, kteří tady udržují tradiční čínskou kulturu, je jen velmi málo.
Jak vlastně vzniklo pražské centrum čínského bojového umění?
Založil jej v roce 1998 můj otec, když přijel do Prahy. Viděl, že lidé tady dělají obchody a restaurace, ale příliš nepěstují kulturu. Naše centrum je dnes největší kung-fu škola v České republice a kromě toho je zde možné se naučit kaligrafii nebo čínštinu.
Kolik studentů se u vás bojovému umění učí?
Aktuálně k nám jich chodí asi 300. Nejmenší jsou v dětské skupině od pěti let, naopak nejstaršímu účastníkovi je 76 let. Rozděleni jsou podle věku i podle výkonnosti.
Do centra chodí spíše Číňané, nebo Češi?
Asi tak 95 procent jsou Češi nebo cizinci z Anglie, Ruska i třeba z Ukrajiny. Číňanů k nám paradoxně příliš nechodí. Tato kultura je sice pochopitelně zajímá, ale nenajdou si na ni příliš čas. Dospělí bývají velmi zaměstnaní a děti obvykle chodí po skončení českého vyučování ještě do čínské školy.
Z jaké motivace k vám chodí?
Někteří se chtějí učit bojové umění kvůli lepší kondici a zdraví, pro jiné je motivací umět se ubránit a další zase spíše hledají duchovní rozměr. Důvody jsou různé a záleží také na tom, jaký ze stylů si vyberou.
Jak jste se dostal do Prahy?
Narodil jsem se v Číně a část dětství jsem tam strávil s babičkou, protože se rodiče přestěhovali do Česka. Za nimi jsem přijel až v šestnácti letech, kvůli studiu jsem se ale dočasně vrátil. Nyní jsem v Praze už asi deset let.
Plánujete zde zůstat, nebo je pro vás domovem stále Čína?
Můj domov je Čína, mám tam i příbuzné. Jsou tam mé kořeny, ale chtěl bych tady nadále pracovat, protože svoje poslání vidím v šíření čínské kultury. Myslím si, že v Praze mě lidé i více potřebují, navíc tu už mám českou přítelkyni a přátele.
Bylo složité rozhodnutí přestěhovat se přes celý svět?
Nebylo to pro mě složité, protože jsem tady měl rodiče. Byl jsem doma sám s babičkou a stýskalo se mi po nich.
Jak se vám vlastně líbí v Praze?
Mám už tady určitě víc přátel než v Číně a moc si jich vážím. Česká kultura se mi líbí, mám rád zdejší historii nebo architekturu, kterou s oblibou fotím.
S klasickou českou gastronomií to ale bude pro vás složitější?
Mám výhodu, že mi vaří dvě ženy: maminka čínsky a přítelkyně připravuje většinou jídla mezinárodní kuchyně, sama je totiž vegetariánka. Na vepřo knedlo zelo se tak dostanu málokdy, když si zajdu do hospody.
Jak naopak vnímáte současnou situaci v Číně po stránce ekonomické i politické?
Ekonomika se výrazně zvedá a dále růst pravděpodobně bude. Země bude ale zároveň muset stále více řešit i některé problémy s tím spojené. Například je nutná větší ochrana životního prostředí.
A co téma lidských práv, za něž bývá Čína kritizována?
Tohle je jiné téma a nerad bych o něm diskutoval. Je složité o tom mluvit.
V bojových uměních jste uspěl i na mezinárodních soutěžích. Jak dlouho se jim věnujete?
K tomu mě přivedl táta už v pěti letech. Jsme taková kung-fu rodina, protože děda zase učil tátu. U nás se bojové umění dědí z generace na generaci. Později mě dlouho vedl šaolinský mistr, který mi po letech dal v roce 2010 i šaolinské jméno.
A jaké?
Jednu část mají všichni šaolini stejnou, ta druhá v překladu znamená cesta, rozšířit a umění. Jinými slovy jsem byl poslán, abych rozšiřoval toto umění ve světě.
Souvisí toto jméno s tím, že jste se rozhodl přestěhovat do České republiky?
Ano, rozhodně.
Jak se člověk stane mistrem v čínském bojovém umění?
Automaticky se jimi rozhodně nestává ten, kdo vyhrává soutěže. Musí ho uznat zkušený mistr a být přesvědčen, že dotyčný zvládne své umění předat dál. Člověk může být dobrý v soutěži, ale pokud nemá dobré myšlenky, nemůže se stát mistrem.
Takže bojové umění nespočívá jen ve fyzickém vypětí, ale stejně zásadní je i duchovní rovina?
Ano, dokonce se jde o tři složky: meditaci a zen, o bojové umění a také tradiční medicínu. Člověk by měl studovat všechny tři věci. Kromě toho se primárně nejedná o umění boje, ale o zastavení boje.
Použil jste někdy bojové umění pro svoji sebeobranu?
Ano. Vícekrát k tomu došlo v Číně než v Česku, zde je bezpečno. Přesto jsem to i tady párkrát použil, když mě v noci napadl a otravoval opilec. Tehdy jsem ho položil na zem. Také k nám do centra jednou přišel zloděj, tak jsme mu podobně vysvětlili, že už k nám nemá chodit. Přivolaní policisté se potom smáli, že si nevybral dobré místo, když přišel krást do kung-fu školy.
A v Číně jste bojové umění v běžném životě použil?
Když jsem byl malý a obtěžovali mě starší spolužáci. Ale čím jsem starší, tím se více snažím kung-fu nepoužívat proti lidem, kteří ho neumějí. Pokouším se zůstat v klidu, i když mě někdo otravuje. Když je to ale nutné, dokážu druhého člověka zklidnit.
Maminka vaří čínská jídla, přítelkyně hlavně mezinárodní kuchyni. Na vepřo knedlo zelo se dostanu málokdy.