Já vám ukážu. Odjedu s medailí
Pro sebe, pro kouče, pro tisíce lidí, co ji nabíjely energií: „Tohle není moje stříbro, je nás všech.“Sáblíkovou nakopli i nizozemští novináři.
Tomáš Macek reportér MF DNES v Kangnungu
en rozuzlení. Trenér Petr Novák pohlédne v pátečním dopoledni na Martinu Sáblíkovou a zlehka zkoumá stav její mysli. „Tak co?“„Jsem nervózní.“„Nepoletíme radši domů?“„Nepoletíme. Já totiž zítra pojedu z Kangnungu nahoru.“
Za „nahoru“dosaďte Pchjongčchang. Tam se budou v sobotu večer předávat medaile za klání rychlobruslařek na 5000 metrů. Trenér spokojeně přikývne. Jeho Martina už je opět naladěna v bojovém módu. Odpočítávání pětky může začít.
V noci na pátek se ještě převalovala v posteli. Před půlnocí si vzala prášek na spaní a budík nastavila na 10.00. Zvonil třikrát, než ho vzala na milost. Spolubydlící Nikola Zdráhalová se nabízela: „Nechceš donést něco k snídani?“Nechtěla. „Když se zvednu, aspoň se rozhýbám.“
Teď jsou na posledním tréninku v olympijské hale. Novák se opozdí u televize, když však přichází, hned jí hlásí: „Eva má bronz.“„Super motivace,“říká Sáblíková. Později si na internetu sama hledá, jaké prognózy píší nizozemští novináři. Hmmm, největší favoritka pětky Visserová? Budiž. Ale tady stojí: „Sáblíková, která byla na této trati dlouhá léta absolutním měřítkem všech věcí, není zdravá a tentokrát medaili nezíská.“
Také to ji nakopne. Když myslíte, pánové. „Ale já s prázdnou neodjedu,“umane si.
Po pozdním obědě se snaží na dvě hodiny usnout, mysl však jen bloumá kdesi na hraně mezi bděním a sněním. Navíc ji probudí uklízečka a pak i krasobruslařka Anna Dušková, která se přiřítí s entuziasmem a výkřikem: „Jééé, ahoooj.“Sáblíková se usměje: „Na Aničku se člověk nikdy ani zlobit nemůže.“
Po startu neblázni, ano?
Hodinu před startem je na oválu. Pozoruje, jak Nizozemka van Weijdenová letí za výborným časem 6:54,17, ale nerozhodí ji to: „Mohla bych dnes jet i 6:52.“
Rolba v půli závodu upravuje trať. Petr Novák mladší, trenérův syn, na komentátorském stanovišti říká: „Martina je nabuzená. Pojede, co bude potřeba na první místo.“Jenže vzápětí pohlédne na led, kde se rozjíždí druhá z Nizozemek, a přidá: „Z týhle holky mám obrovskej strach.“
Blonďatá Esmee Visserová. 22 let. Záhada. Do této sezony bez mezinárodního startu. Potom kometa. Na domácí olympijské kvalifikaci jela trojku za 6:56 a Nizozemci tvrdí: Je v ní mnohem víc.
„Kdo se od nich kvalifikuje na olympiádu, s tím musíte počítat, že na ní pojede o placku,“vykládá Sáblíková.
Od trenéra Remmelta Elderinga dostala Visserová před olympiádou nový mobil s pokynem: „Ulož si tam jen deset nejdůležitějších čísel. Jiná nezvedej, ať se nerozptyluješ.“Nekonečný seriál nizozemských triumfů na hrách ji vzápětí navnadil: „Když jsou tu všichni úspěšní, musím být i já.“Od mety 1800 metrů zrychluje, v obličeji celá rudá. V cíli se Visserové čas zastaví na 6:50,23. Pane jo! Tak rychle Sáblíková na nížinných drahách deset let nejela. Takže co teď se strategií? Jet riziko na zlato? Nebo radši na jakoukoliv medaili? Při rozbruslení pozoruje tribuny. Hokejový nároďák na ni dělá „Olééé“. Tady i támhle vidí další české vlajky. Myslí na jejich majitele i tisíce povzbudivých zpráv, které dostala po trojce. Všechny ty lidi přece nemůžu zklamat, říká si. Poslední rozjížďka závodu. Sáblíková versus Ruska Voroninová. Medaile visí na hodnotě 6:59,37, stříbro na 6:54,17. A zlato... „Neblázni, ano?“říká jí kouč. „Ne že budeš za každou cenu honit čas Visserové a pak přijdeme i o placku. Rozjeď rozumně a uvidíme, co s tím dál.“
Od prvního kola kouč tleská. Zároveň křičí: „Technika, uzavírej kola.“Sama k sobě za jízdy promlouvá: Hlavně klid, závod opravdu začíná až po půlce. Když se ti pojede eňo ňuňo, můžeš zaútočit na zlato. A i když ne, stříbro bys mohla získat. Jede se jí eňo, ale ňuňo už to není.
Od 2200 metrů na mezičasy Visserové ztrácí. Vteřinu, pak i víc. Začíná ale unikat Voroninové, načež předvede rychlé kolo za 32,2. „Ještě jedeš o první flek,“řve Novák. „Bojuj, pojď, Marťas,“křičí Zdráhalová, nalepená v zatáčce na hrazení. Tribunami se valí vlna české podpory a Sáblíková ji vstřebává a čerpá z ní síly, i když záda už zase bolí.
Páni, já porazila Sáblíkovou
Visserová stojí uvnitř oválu, ruce nevěřícně přes pusu. Ještě loni se na českou legendu dívala jen v televizi. „Tehdy jsem si říkala: ‚Wow, ta jezdí tak krásně a rychle.‘ Neuměla jsem si ani představit, že bych ji dokázala porazit.“Ovšem právě to se nyní děje. Přece jen ty dva měsíce tréninku Sáblíkové scházejí. Pavel Kulma, asistent Nováka, jí ukazuje na tabuli časy na kola. Ví, co znamenají: Zlato nebude, stříbro mít můžu.
A má pravdu. I její čas 6:51,85 je vynikající. Ze třetích her po sobě vyválčila medaili. „Jo, máme stříbro! Vem si vlajku a užij si ho,“pobízí ji Novák, a když si svěřenkyně vlajku před svým oslavným kolem nebere, sám ji za ni přiveze. Sáblíková se zastavuje u tribun, klaní se českým fanouškům. „To není moje stříbro, ale nás všech,“vzkazuje jim.
Kouč chraptí, má z povzbuzování zcela vykřičený hlas. Zdráhalová čeká pod schody do tunelu, vidí, jak k ní Sáblíková nadšeně utíká, a lekne se: Martina snad ze samé radosti zakopne. Potom se obejmou.
Chceme ten trůn zpátky
Reportérům vypráví stříbrná medailistka o listopadovém Stavangeru, kde jí bylo od bolesti tak zle, že málem do pětky neodstartovala, kde se nemohla ani ohnout, a když se přece jen ohnula, nemohla se narovnat, kde jí od zad vystřelovaly křeče do levé nohy, až se na ni málem ani nepostavila. Prozrazuje, že tehdy skutečně zapochybovala, zda do Koreje odletí.
A teď je tady, tak moc nadšená, a sděluje: „Dnešní stříbro je pro mě jako vítězství.“
Visserová – stále poněkud zmatená, co že se to děje – na tiskové konferenci vykládá: „Říkala jsem si, že to nejlepší mě čeká až na hrách v Pekingu. A najednou jsem zlatá.“
Ve 22 letech usedá Nizozemka na trůn královny pětky, který po 11 let držela Martina Sáblíková. Zlatá éra české třicátnice skončila. Na rok? Navždy? Vždyť tento závod mohl být i jejím posledním olympijským vystoupením v životě.
„Letos v klíčové fázi sezony Martina nemohla měsíc a půl skoro nic dělat,“připomíná Novák. „Ale uzdraví se. A budeme chtít ten trůn zpátky.“Souhlasí ona sama? Zde je jasná odpověď: „Nevím, jestli tak dlouho vydržím zdravá, ale pokud ano, v Pekingu 2022 budu.“
Míří na antidopingovou zkoušku, kráčím s ní dlouhou chodbou. Ještě se zastaví a povídá mi: „Druhé místo z olympiády pro mě po této sezoně plné bolesti znamená tolik, že si to nikdo ani neumí představit. To totiž nejde vyjádřit slovy.“Ale slova jsou vlastně zbytečná. Stačí jen pozorovat to její veliké stříbrné štěstí.