O medaili zrozené z bolesti

Zápisník Tomáš Macek reportér MF DNES

Kariéra Martiny Sáblíkové na olympijských hrách, to byla dlouho nádherná, bláznivá a místy až euforická jízda třpytivým údolím mnoha medailí. Vlastně už v Turíně 2006. Teenagerka ze Žďáru, o které každý psal jako o Popelce z rybníků, sice na své první olympiádě ještě zůstala těsně pod stupni vítězů, ale už před zahájením her jí tehdy oznámili: „Ty poneseš naši vlajku, protože jsi veliký talent.“Ta vlajka, kterou tak hrdě třímala, jako by byla příslibem všech velkých událostí, které už tak brzy měly přijít. A skutečně. Popelka záhy našla své království, přišly Vancouver 2010 a Soči 2014, její oslnivý zlatý tanec, z nějž si vychutnávala každičkou chvíli. Na konci her v Soči jsme spolu seděli pod dohořívajícím olympijským ohněm a ona mi vyprávěla, jak moc ráda by ho viděla co nejdřív znovu, třeba už za dva roky v Riu 2016 coby cyklistka. Potom jí však olympiády ukázaly i svoji odvrácenou tvář. Odlétal jsem v červenci 2016 běžnou linkou na letní hry do Ria a najednou se nestačím divit, koho v letadle potkávám: Martina Sáblíková a kouč Petr Novák, v civilu, bez oficiální výstroje výpravy, v podstatě inkognito. „Jako bychom tu nebyli,“řekla mi. Vydávala se do Brazílie učinit poslední pokus, aby ji vzali na hry, o nichž si myslela, že si je sama vybojovala, načež se později ukázalo, že jen uvěřila mylnému tvrzení českých funkcionářů. Pravda je, že tehdy už do Ria ani letět nechtěla, ale přemluvili ji. Pokus „přemluvit“arbitráž byl naopak marný. Potkali jsme se v Riu kousek od olympijské vesnice, kam jí bylo zapovězeno vstoupit. Hovořilo se jí těžce. Letěla zase rychle domů a pro tu chvíli nechtěla o olympiádách ani slyšet. Slovo Pchjongčchang navrátilo Martinu Sáblíkovou do bojovného módu, vždyť k zimním hrám patří především. Jenže tělo ji na ně nechtělo pustit. A když přece jen přemohla tělo, dojela na trojce čtvrtá a v hlase měla takovou nálož zklamání, že byla takřka hmatatelná. Podruhé zažila, jak olympiády mohou i bolet. Ale právě proto, že jimi byla dvakrát sražena do krajiny smutku, dokáže nyní mnohem emotivněji prožívat své těžce vybojované stříbro z pětikilometrové bitvy. Ta mezitím už třicetiletá žena si velmi citelně uvědomila, jak titěrná hranice může dělit euforii a zklamání. „Sportovec by si měl vyzkoušet všechno, i to nepříjemné,“přitaká. „Když se vám potom povede vrátit se zase na pódium, jsou to nepopsatelné zážitky.“Dnes si v Pchjongčchangu dojde při slavnostním ceremoniálu pro medaili, která se zrodila z bolesti. Fyzické i psychické. „Ale ta bolest přerostla v radost,“povídá a šťastně se rozesměje.