Perný den holky s knírkem

Zápisník Miroslav Němý reportér MF DNES

Slunce se mile opírá do Phoenix Snow Parku. „Čeko, number one!“vztyčuje na mě palec jeden z neustále se usmívajících korejských dobrovolníků. Ano, tohle je český den. Od začátku do konce. Ve všem. Již po kvalifikaci, v níž byla Eva Samková ze všech snowboardcrossařek nejrychlejší a tím pádem zaujala i místní personál, se tu množily národní vlajky. Jeden z fanoušků ze středu Evropy pak moderátorce anglicky vyprávěl: „Jsme tu kvůli naší Evě. Přejeme si zlatou medaili! A taky světový mír a pivo zadarmo.“I na národní mok se dostalo, ale ještě nespěchejme, postupně. Samková sviští v kvalifikaci. Poměrně bez potíží projde do finále. A v něm předjíždí tak, že by formule 1 mohla závidět z poslední, šesté pozice doletí až k bronzu. Chvíli nevěří. I trenéři na trati si dávají s oslavami pozor. „Až když to bylo oficiální, zahoukali jsme si,“září Marek Jelínek. V Soči se stala zlatou Evou, nyní se těší na svůj bronz. Juchá a řádí. Objímá, koho může. Jako rocková hvězda skáče na kamarády-snowboardisty. Dojímá ji vlajka, kterou jí předala česká dívenka z publika. „Malá Gabča. Asi Soukalová, teda Koukalová,“vtipkuje. Tak vida, příběh o holce s knírkem nekončí. Zase si obrací bundu naruby v Soči to sladila s medailí tak dokonale, že se výrobce olympijské kolekce inspiroval. Jenže... „Já jsem už předtím říkal, že to ve finále vypadá spíš bronzově. Příště opravdu potřebujeme zlatozlatý,“culí se kouč Jakub Flejšar. Což je mimochodem ten, kdo tvořívá závodní knírek, trademark Samkové. I v tomhle byla olympiáda číslo dvě jiná a nová. „Flaška ukrad svojí dceři nějaký voskovky přímo na obličej,“baví se Samková, neb svérázný módní doplněk, vyvedený v trikoloře, působí ve srovnání s tím černým ze Soči poněkud unyle: „Ale zase s ním nevypadám tak hrozně. Lihovkou to roztaje – a mám pod nosem hnusnou černou šmouhu.“To jsme kousek za polednem. Následuje tisková konference a další povinnosti ve Phoenix Snow Parku. Odjezd do vesnice, příliš rychlá večeře: „Měla jsem nudle. A nějaké knedlíčky. Všechno dohromady. A pak jsem musela jet.“Vítr jí ještě sebere rukavici – a už je 20.20 korejského času a bronzová Eva stojí na obřím pódiu pro medailisty poblíž Olympijského stadionu. Poskočí si. Je doslova rozevlátá, jak tu fičí meluzína. A sedá do auta směr Český dům. To značí, že už projela snowboardový park v Bokwangu, srdce her zvané Pchjongčchang a ještě míří na pobřeží do Kangungu. Tam létají konfety a čepuje se pivo, kterého si lokne s chutí, s gustem jako paní sládková z Postřižin. Pivem to počalo, pivem to (ne)končí. Krásný perný den ještě přecházel v zaslouženě pernou noc.