NOVÝ SERIÁL: ÚNOROVÝ PŘEVRAT 1948
Vkvětnu 1945 skončila pro Československo tak tíživá šestiletá nacistická okupace. Druhá světová válka přinesla zemi velké ztráty na obyvatelstvu, uvádí se na 340–360 tisíc obětí v důsledku nacistické perzekuce, bojových ztrát československých jednotek či v důsledku válečných událostí (civilní oběti bombardování, postup fronty přes československé území apod.).
Země utrpěla v důsledku okupace také obrovské válečné škody vyčíslené na 19 471 600 000 amerických dolarů, tj. 307 457 400 000 Kč, které nebyly prakticky vůbec nahrazeny: Československo obdrželo v rámci válečných reparací od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a vrácením zabaveného československého majetku jen 91 300 000 USD, což činí necelých 0,5 % požadované částky. Tyto údaje naznačují, s jakými obtížemi se musela potýkat poválečná rekonstrukce země.
Byla doprovázena i rozsáhlou migrací. Ještě dlouho po skončení války pokračovala repatriace jak československých příslušníků ze zahraničí, tak cizích příslušníků z Československa do jejich domovských států. K tomu přistupovala také otázka divokého a posléze organizovaného odsunu německého (a části maďarského) obyvatelstva a s tím související nutnost znovuosídlení pohraničí.
Osvobození s sebou přinášelo velké naděje na život v obnovené Československé republice. Prezident Edvard Beneš to charakterizoval ve svém projevu na Staroměstském náměstí v Praze po návratu do vlasti 16. května 1945 slovy: „Češi a Slováci znovu vstávají k novému velikému vzmachu, práci a životu, aby v duchu svých národních tradic a v duchu své veliké historie začali nový, požehnaný život za nové ideály, za nové vznešené hodnoty a za nové lidství, lidství lepší, dokonalejší, krásnější, lidství, jak je chápal a hlásal Masaryk.“
Odstrčení odbojáři
Již v prvopočátcích však do těchto nadějí zasahovala realita poválečného vývoje, přinášející i pocity trpkosti, kupř. nenaplněných nadějí vedoucích představitelů domácího odboje, kteří se nedočkali slibovaného podílu na moci. Příjezd československé vlády v čele s premiérem Zdeňkem Fierlingerem, konstituované v Moskvě bez účasti domácích odbojových představitelů, toho byl důkazem.
Také kořistní praxe Rudé armády, která se na československém území začala zmocňovat Němci (a nejen jimi) spravovaných průmyslových závodů a zásob surovin a prohlašovala je za svou pravoplatnou válečnou kořist, vzbuzovala obavy a byla předmětem komplikovaných jednání československých a sovětských zástupců.
Po osvobození došlo i na zúčtování s nacistickými zločinci a kolaboranty. Právním základem pro jejich potrestání se staly retribuční dekrety prezidenta republiky. Byl zřízen i Národní soud, před nímž stanula také protektorátní vláda. Před mimořádnými lidovými soudy měli rovněž stanout všichni čeští občané, kteří se provinili proti národu po stránce politické a hospodářské, kteří spolupracovali s okupanty.
Při konsolidaci poměrů ve státě získávala dominantní roli Komunistická strana Československa (KSČ), která si za pomoci Sovětského svazu vybudovala silnou pozici nejen ve vládě, ale i v místních orgánech a také v armádě, jejíž velení bylo zbaveno řady představitelů exilového vojenského velení v Londýně, a také v bezpečnostních orgánech, na které dohlíželo komunisty řízené ministerstvo vnitra.
KSČ měla ze všech politických stran v ČSR nejrychlejší start: jestliže v květnu 1945 měla necelého čtvrt milionů členů, v březnu 1946 se jejich počet zvýšil jen v českých zemích již na celý milion. Především však nejrychleji dokázala aktivizovat stranickou strukturu v čele s předsedou strany Klementem Gottwaldem. V organizovanosti překonávali komunisté jak na domácí půdě, tak v exilu ostatní strany a v okamžiku vítězství vystoupili jako kompaktní strana v době, kdy ostatní teprve začínali dávat dohromady své stranické struktury.
Demokratické strany také nepřipravily a neprosadily návrh vládního programu, který by mohl být alternativou komunistickému, připravenému v Moskvě a schválenému po mírných úpravách v podobě tzv. Košického vládního programu. Proti promyšlené taktice komunistů demokraté, kteří byli tak trochu stále o krok pozadu, nedokázali postavit variantu, jež by oslovila voliče, jimž komunisté předkládali líbivá řešení, na venkově např. v podobě přídělů půdy.
Nejvýznamnějším partnerem, současně však i protihráčem komunistů se stala Československá strana národně socialistická, do jejíhož čela byl zvolen předmnichovský pražský primátor (a po válce místopředseda Fierlingerovy vlády) Petr Zenkl. I ona prošla rychlým vývojem, když v r. 1946 měla na půl milionu členů. Na nástup komunistů to však nestačilo. Bez ohledu na svůj název tato strana chtěla prosazovat spíše sociální reformy a zdokonalování předválečného modelu, jež kombinovala s vlasteneckým, často ostře protiněmeckým zaměřením.
Osudová chyba ČSSD
Další významný předmnichovský hráč na politické scéně, Československá sociálně demokratická strana, v nových poměrech ztrácel vliv také kvůli tomu, že docházelo k rozštěpení strany na křídlo předsedy strany Fierlingera, trvající na nejužší spolupráci s komunisty, a pravicověji laděné centristické křídlo v čele s Bohumilem Laušmanem, jenž na podzim 1947 převzal vedení stany. Volební výsledek z května 1946 ukázal, jak se úzká spolupráce s komunisty straně nevyplatila.
Jedinou nesocialistickou stranou na české politické scéně zůstala po květnu 1945 katolická Československá strana lidová v čele s dlouholetým předsedou Msgre. Janem Šrámkem. I v ní docházelo ke tření mezi starým vedením a novou nastupující generací, jež chtěla posunout stranu více doprava. Lidovci se snažili brzdit socializační nástup KSČ a částečně i sociální demokracie. Na rozdíl od národních socialistů dokázali oslovit podstatnou část voličů na venkově, což se projevilo i v relativním úspěchu strany v prvních volbách.
Na Slovensku sehrávala klíčovou roli Demokratická strana, která úspěšně soupeřila s Komunistickou stranou Slovenska. Vznikala sjednocením demokratických odbojových skupin za Slovenského národního povstání v r. 1944 a postupně se rozvinula v nejsilnější politickou stranu v této části republiky s 217 tisíci členů na počátku r. 1948. Slovenský vývoj ukázal na politické diferenciace mezi českými zeměmi a Slovenskem, zejména pak ve volbách v r. 1946.
Na konci roku 1945 opustila Československo vojska všech spojeneckých osvobozeneckých armád a jejich odchodem se definitivně uzavřela kapitola spojená s druhou světovou válkou. Země se začínala stavět na nohy, překonávala tíživé důsledky války a nacistické okupace, za mezinárodní pomoci (UNRRA) a dvouletého plánu obnovy a výstavby na léta 1947–1948 obnovovala hospodářství. Směřovala také k obnově demokratických principů, zejména jednoho z nejzákladnějších – přípravě a provedení demokratických voleb. Vítězství komunistů však předznamenalo události, které přišly v únoru 1948. Nesplnil se tak jeden z důležitých předpokladů pro možný zvrat vývoje v třetí republice.