NA VELIKOSTI ZÁLEŽÍ?
Hlavně nečekejte nic lechtivého. Možná jen takový menší „coming out“, jak se dnes říká.
To prostě takhle jednou přicházím domů a recepční mi sděluje, že mi přišel balík. Což o to, to je v pořádku, balík skutečně dorazit měl. Mimochodem opravdu dole v domě máme recepčního. Je fakt roztomilej a naše děti ho učí česky. Takže když jdu do posilovny, se zářivým úsměvem na mě mává a vykřikuje: „Behání!“Když odcházím ven, úslužně mě informuje: „Prš, prš,“případně „Honě horko.“
Ale zpět k balíku. Objednala jsem nejmladšímu stavebnici. Recepční ukazuje na bednu a já nevěřícně zírám. Tentokrát jsem to sice chtěla pojmout široce, přece jen slavíme narozeniny, ale tohle? Očekávám krabici do ruky a balík přede mnou mi sahá skoro ke klíčním kostem. Co jsem to propána zase objednala?
A teď se musím přiznat: není to poprvé, co vyděšeně zírám. Kdysi jsem kupovala koupelnovou skříňku. Koukám na fotku, vypadá pěkně, bytelně, hodně poliček – to já ráda – dvě světla, cena dobrá. Volám majite- li, dohodneme se, vysílám muže převzít nábytek. Muž se vrací s poličkou a podotýká: „Zdá se mi to nějaký velký...“
Polička nebyla velká, byla obrovská. V první chvíli jsem měla strach, že se do naší panelákové koupelny vůbec nevejde („To jsi věděla, že je tak velká?“). Naštěstí se vešla, i když z ní třetina čouhá nad vanu („Jasně že to byl úmysl, víš, kolik se tam vejde věcí?“). Takže jsem se vyhnula nutnosti navrácení zboží s přiznáním, že jsem úplně blbá a nekoukám na rozměry. Akorát už nemáme kam pověsit ručníky. A to není všechno. Před několika lety jsem po- dobným způsobem nakupovala patrovou postel pro dva mladší syny. Budu se opakovat. Koukám na fotku, vypadá pěkně, bytelně, dřevo – to já ráda – i s matracemi, cena dobrá. Volám majiteli, dohodneme se, vysílám muže převzít nábytek. Vrací se a podotýká: „Zdá se mi to nějaký malý...“
Musím znovu psát, že měl pravdu? Po sestavení jsem viděla i já, že postel je sice pěkná, bytelná, dřevěná, ale taky jen asi dvoutřetinová oproti normální velikosti („To jsi věděla, že je ta postel menší?“). Děti se do ní naštěstí vešly („Jasně že jo, ale je tak pěkná a pár let to ještě vydrží“), takže i tentokrát jsem se vyhnula přiznání. Děti samozřejmě od té doby vyrostly, tak můj nesmírně šikovný muž odtáhl postel od zdi a přidělal k oběma patrům poličku na nohy vyčuhující ven.Akectijemurovněžto,žemi nikdy nevyčetl, že mi to říkal. Což se asi změní, až si to tady přečte.
Každopádně zatím se zdá, že jsem nepoučitelná a že rčení „Dvakrát měř, jednou řež“bych si měla nechat vytetovat na zápěstí. A to
jsem záměrně vynechala ten příběh, kdy jsem objednala trochu hlíny na zahrádku a ony přijely čtyři náklaďáky.
No a co ta stavebnice v obrovské krabici? Synek z ní měl radost, to, že teď má některé figurky výrazně větší, mu vůbec nevadí. Na velikosti sice záleží, ale není třeba to dramatizovat, nejvíc záleží na tom, zda máte z výsledku potěšení. Ale já bych se přeci jen mohla konečně naučit dívat se na rozměry.