Na frontě studené války
Objasnění komunistického převratu v únoru 1948 je nemyslitelné bez přihlédnutí k mezinárodnímu kontextu, tedy k počátkům postupně akcelerující studené války. Československá politická koncepce – zahraniční i vnitřní (svou spoluprací demokratických stran s komunisty) – vycházela z představ prezidenta Edvarda Beneše a jeho spolupracovníků, podle nichž měla trvat kooperace velmocí protiněmecké koalice, tedy především SSSR a USA a (ekonomicky i politicky ovšem oslabené) Velké Británie.
V duchu této koncepce mělo poválečné Československo jít „s Východem i Západem“. A jakkoliv bylo především z hlediska bezpečnostního prioritní spojenectví s SSSR, Beneš a jím vedení demokraté vždy zdůrazňovali i přátelství se západními demokraciemi a potřebu ho dále rozvíjet.
Taková politická koncepce, zjednodušeně označovaná jako politika „mostu“mezi Západem a Východem, nebyla v Evropě let 1945–1947 nijak výjimečná. Podobnou koncepci rozvíjela například vládnoucí norská Dělnická strana a další severští socialisté, demokraté v Polsku či část politiků v Rakousku. Zásadní podmínkou její realizace byla ale pokračující spolupráce mezi vítěznými velmocemi. Právě tato podmínka dostávala již do poloviny roku 1946 vážné trhliny. V roce následujícím ji prakticky rozmetala počínající studená válka.
Určující pro vývoj Československa, jeho mezinárodního postavení a samozřejmě i vnitřní struktury byla – a to především vzhledem k dané geopolitické realitě – sovětská politika. Nutno upozornit, že po druhé světové válce byl SSSR považován naprostou majoritou české veřejnosti jak za klíčového činitele při porážce nacistického Německa, tak za hlavního garanta existence republiky pro případ nové německé agrese, s níž počítala většina českých, ale také evropských politiků.
V návaznosti na spojeneckou smlouvu z prosince 1943 byl ostatně Sovětský svaz chápán klíčovými politickými stranami jako nejdůležitější spojenec ČSR. To pak jen zvýrazňoval další politický vývoj včetně proměny postoje anglosaských velmocí k německé otázce již v roce 1946, jejímž nejvýznamnějším symptomem byl v září toho roku známý stuttgartský projev státního sekretáře Jamese Byrnese. Potvrzovalo se tím i prezidentem Benešem vícekrát opakované dictum, že republika neleží v abstraktním prostoru mezi Západem a Východem, ale mezi Německem a SSSR.
Dusivé spojenectví
Sovětský svaz byl ovšem spojencem, který stále více zasahoval do československé politiky. Poprvé se to výrazně projevilo v tlaku Moskvy na Gottwaldovu vládu, aby uzavřela spojeneckou smlouvu s Polskem, a to bez ohledu na nedořešené spory mezi oběma zeměmi. Smlouva byla po krátké přípravě v březnu 1947 podepsána. Svým obsahem však již vycházela ze sovětské právní doktríny (někteří čeští politici včetně Beneše se také od ní v tomto smyslu před západními diplomaty distancovali) a navíc spojovala republiku s dalším státem, kde již byla v zásadě – nedávnými zfalšovanými volbami – završena jeho sovětizace.
Nejvážnějším zásahem Moskvy do politického vývoje bylo ovšem známé Stalinovo veto účasti Československa na přípravné konferenci o nabídce americké hospodářské pomoci počátkem července 1947, kdy si sovětská diplomacie vynutila revokaci původního vládního rozhodnutí svého spojence. I když to s participací Československa na Marshallově plánu bylo složitější, událost předznamenala úplné podřízení československé zahraniční politiky SSSR, což ještě více oslabilo její vazby se Západem.
Vyhlášení „tábora míru“
Klíčový moment pro další vývoj ČSR bylo Moskvou inspirované založení Informačního byra komunistických stran v září 1947 ve Szklarske Porębie. Zde byli českoslovenští komunisté svými francouzskými a italskými soudruhy kritizováni za přílišné podléhání parlamentním „iluzím“a prosazování vlastní „cesty k socialismu“, navíc přítomný Andrej Ždanov načrtl příští závazný koncept nesmiřitelné zahraniční politiky. Svět se podle něj rozdělil na tábor imperialistický, vedený USA, a tábor míru, do něhož náležely především takzvané lidové demokracie, vedené SSSR, a pro jakoukoliv politiku „mostů“už nebylo místa.
Podobně skončila i možnost spolupráce komunistů s reformními socialisty, kteří tu byli označeni za přisluhovače imperialistů. Třebaže velká část komunistických lídrů nepřijala novou uniformizaci stran dle sovětského vzoru bez výhrad, většina z nich se – s výjimkou Svazu komunistů Jugoslávie – rychle přizpůsobila. Pro vedení KSČ to znamenalo zintenzivnění příprav finálního mocenského střetu.
Role demokratického Západu pro poválečný vývoj ČSR byla nesporně omezenější, což ovlivňovalo i možnosti zdejších demokratů. Země na východ od Německa rozhodně nepatřily k prioritám zájmů zahraniční politiky USA ani Velké Británie. Anglosaské mocnosti, pro něž bylo v tomto prostoru určující řešení německého problému, se – v návaznosti na předcházející politiku – nehodlaly v tomto prostoru přímo angažovat. Považovaly ho ostatně za sféru dominantního vlivu SSSR, jehož bezpečnostní zájmy zde uznávaly již na sklonku druhé světové války.
Českoslovenští představitelé předjímali, že především bohatá Amerika sehraje důležitou roli při poválečné rekonstrukci zdejší ekonomiky, a v tomto smyslu také probíhala již od roku 1945 jednání o poskytnutí větších úvěrů. K jejich realizaci ale většinou nedošlo, částečně i pro – ať již reálný, či jen údajný – prosovětský kurz československé diplomacie.
Vazby na Západ oslabily také etatizační kroky Fierlingerovy vlády z podzimu 1945 a vleklá jednání o náhrady pro původní vlastníky. Obě anglosaské mocnosti sice byly až do roku 1948 nejdůležitějšími obchodními partnery ČSR. Finančně a tím méně politickými závazky se však vůči Československu příliš angažovat nehodlaly.
Z vítězných velmocí tak zůstávala jen Francie, s níž ale příprava nového spojenectví nejpozději v polovině roku 1947 usnula a již se neoživila. Je třeba podotknout, že také účast ČSR na americké pomoci, příštím Marshallově plánu, nebyla ani v případě odlišného postoje Prahy jistá. Britové se jí spíše obávali jako komplikujícího faktoru. Uvědomovali si, že „Češi“by v přípravných jednáních kritizovali americkou pomoc západním okupačním zónám Německa, což mohlo vyvolat obdobné postoje i u Francouzů. Tak mohl být nakonec vzhledem k americkému záměru oživit západoněmecké hospodářství ohrožen celý projekt. Pražský ústup po Stalinově vetu pak pozici ČSR ve většině západních kruhů ještě více oslabil.
Když počátkem roku 1948 přijížděl do Prahy nový britský velvyslanec Pierson Dixon, měl se pokusit zabránit definitivnímu sklouznutí ČSR za železnou oponu. Nešťastnému Benešovi však nemohl nabídnout nic více než posílení obchodu a zvýraznění kulturních vazeb. Trochu málo proti soustavné sovětské podpoře KSČ.
Pod dohledem Moskvy
Politika velmocí byla určující i pro průběh „pražského“převratu: zjevnou demonstrací i podporou Gottwaldových komunistů byl náhlý přílet náměstka sovětského ministra zahraničí Valeriána A. Zorina do Prahy již 19. února, jakkoliv byl odůvodněn dohledem na realizaci dodávek obilí. Jak víme, podněcoval Klementa Gottwalda k větší neústupnosti a tvrdosti, zatímco před ministrem zahraničí Masarykem vyjadřoval zájem na zachování dosavadního modelu, tedy vlády vedené komunisty. Tak o krizi psal i sovětský tisk, který demisi demokratických ministrů vydával za důsledek „spiknutí mezinárodní reakce“.
To muselo ovlivnit Benešovo rozhodování z 25. února o přijetí demise stejně jako kusé informace o přesunech sovětských jednotek v Maďarsku a snad i jinde. Západní diplomaté se omezili na interní komentování o průběhu převratu, o němž někteří nepochybovali, že je režírován z Moskvy. Jedinou vážnější reakcí bylo – ovšem až 26. února – prohlášení vlád USA, Velké Británie a Francie odsuzující převrat jako „akci jediné strany, která zničila svobodné instituce a nastolila diktaturu“.