The Animals. Rozhovor s legendou
Hity jako The House of the Rising Sun nebo Don’t Let Me Be Misunderstood zná asi každý, dnes večer je v brněnském Sono Centru zahraje partička The Animals and Friends.
Způvodní sestavy ze šedesátých let nyní v kapele působí pouze bubeník John Steel a klávesista Mickey Gallagher, jenž s The Animals hrál krátce v roce 1965. „Pořád nám tleskají vestoje, tak asi něco děláme správně,“tvrdí Steel.
Slavné kapely se často soudí o jméno a The Animals nebyli výjimkou. Jak to je nyní?
Vyřešili jsme to a pro mě je to už minulost. Eric Burdon žije od konce šedesátých let v Kalifornii a má kapelu, která se stále jmenuje Eric Burdon and The Animals, ale jsou to v podstatě jen doprovodní muzikanti.
Jste vůbec v kontaktu s Erikem nebo s dalším zakládajícím členem Alanem Pricem?
Velmi málo, hlavně proto, že žijeme tak daleko. Ale příležitostně se vídáme. Myslím, že zrovna Erika jsem naposledy viděl v Los Angeles na oslavě jeho šedesátin. Což je teda už šestnáct let!
The Animals začali v šedesátých letech, ještě předtím, než se proslavili Beatles. Pomohla beatlemanie tomu, abyste se prosadili?
No samozřejmě, Beatles nám všem „prokopli dveře“. Po celé Británii byly kapely jako my, Rolling Stones nebo Spencer Davis Group a všichni jsme roky hráli po hospodách a malých klubech, stejně jako Beatles. Až po jejich fenomenální explozi jsme si řekli – Wow! Vždyť děláme totéž. A taky nahrávací společnosti začaly rázem hledat podobné kapely, protože to bylo v kurzu.
A snil jste o tom, že budete hrát po celém světě?
Byla padesátá léta, my byli teenageři, a že bychom o něčem podobném mohli snít, nás vážně nenapadlo až do chvíle, než se to začalo dít. Ať nám, nebo napřed těm Beatles. Poslouchali jsme rokenrolové nahrávky a toužili to samé hrát. Potom se to všechno stalo hrozně rychle. Byli jsme úspěšná kapela v Newcastlu, koncem roku 1963 jsme hráli společně s Yardbirds v Londýně, to byl velký pokrok. Jenže za pár měsíců jsme nahráli House of the Rising Sun a letěli jsme do Ameriky, kde to byl hit číslo jedna. Neskutečné.
Koho napadlo nahrát folkovou lidovku, z níž se stal fenomén?
Poprvé jsme ji slyšeli na Dylanově debutovém albu, můj kamarád byl první, kdo to elpíčko v Newcastlu měl. Mně a Erikovi se ta písnička zalíbila a řešili jsme, jak ji zahrát. Vůbec jsme nad tím nepřemýšleli jako nad asi prvním folk-rockovým elektrickým crossoverem. (smích) Jeli jsme jako jedna z předkapel na prvním britském turné Chucka Berryho a byl to náš basák Chas Chandler, který přišel s tou myšlenkou: Hele, všichni se budou snažit Chucka napodobovat, pojďme se odlišit. Tak jsme hráli tuto píseň a reakce publika byla úžasná. Uprostřed turné jsme ji nahráli a bylo to na první dobrou, protože víc času jsme mezi koncerty neměli.
V době Spotify asi čtenáře překvapí, že si dodnes pamatujete, kdo měl ve vašem městě jako první Dylanovu desku.
Jistě, byl to můj dobrý přítel Bill Davison, který bohužel před lety zemřel. Tu desku pouštěl každému! Taky mi představil album Kind of Blue od Milese Davise, což je podle mě jedna z nejlepších jazzových desek.
Je vám sedmasedmdesát. Pořád si užíváte turné?
Jednoznačně ano. Repertoár The Animals je pořád silný. Chodí na nás i dvacátníci, co znají všechny texty a chtějí slyšet naše nahrávky živě. To se nemůže omrzet.