Žízeň po životě
Reportáž z domu čistoty, úsměvů a lhostejnosti
Dům pro seniory v Chlumci nad Cidlinou je na první pohled krásný. Velkými okny proniká na prostornou terasu slunce. Barevnými chodbami procházejí uklízečky, aby umyly to, co je i tak čisté. Začíná pěkný slunečný den, ale jen pro ty, kteří se umějí sami pohybovat. Ležící pacienti jsou odkázáni na to, jestli na ně budou mít sestry a pečovatelky čas. Další den, kdy lidé s třesoucíma se rukama budou trpět žízní a marně volat o pomoc.
Pětašedesátiletá Marie Klapšťová přichází na návštěvu za svou maminkou, které za pár týdnů bude devadesát. Už několik měsíců je upoutaná na lůžko. Dcera nese mamince štrúdl a čaj v termosce. Stará paní má před sebou na desce u postele dva nápoje – čaj s brčkem a minerálku. Obě tekutiny od včerejška, kdy tu byla naposledy, téměř netknuté. Paní má přitom nápoje pár centimetrů od ruky. „Člověku s alzheimerem nesepne, že se má napít, nepocítí žízeň, i když má nápoj před sebou,“komentuje situaci dcera. „Když tu nejsem, nikdo na ni nedohlédne, aby se vůbec napila. Přitom maminka má dnu a trombózu a potřebuje hodně pít.“Dcera přidrží mamince čaj a ta naráz vypije skoro celý hrnek. Má velkou žízeň. Argument, že sestry a pečovatelky obsluhovat seniory nestíhají, tedy neobstojí. Přidržet seniorovi nápoj přitom trvá několik vteřin. Pár vteřin, které rozhodují o tom, jestli starý člověk postupně zemře na dehydrataci, nebo bude žít.
Hlas za dvojími dveřmi
Stařenka se s chutí pustí do štrúdlu, který dcera upekla a po kouskách ji jím krmí. „Přitom mi říkají, že maminka má nechutenství a nechce jíst, a tak jí raději dávají náhradní tekutou stravu a léky na žaludek, je to pro ně tak jednodušší.“Ještě v červnu přitom paní chodila. V LDN v nedalekém Novém Bydžově se jí nelíbilo, a tak se odtud několikrát snažila utéct. „Dávali jí plenkové kalhotky, i když měla vůli chodit sama na záchod. Odmítala je. Chtěla, aby jí místo toho někdo pomohl. Jenže to bylo pro personál obtěžující. Plenky ze sebe strhávala a přelézala pelest postele. Tak jí nasadil lékař sedativa,“vzpomíná dcera. Zdravotníci v léčebně tak dosáhli toho, že stará paní postupem času už rezignovala.
Vycházíme se podívat za dalšími seniory z domova. Po chodbách se šourají staří lidé s chodítky, buď úplně sami, nebo v doprovodu svých příbuzných. Seniora v doprovodu ošetřovatelky tu nevidíme.
O patro níž leží paní Marta – další stará žena upoutaná na lůžko. Poslední dobou se jí často dělá špatně od žaludku a zvrací. Ve chvílích, kdy je jí hodně zle, se pomoci nedovolá. „To je nějakého hulákání, než mě tady někdo uslyší. Někdy takhle volám třeba půl hodiny, někdy i hodinu,“stěžuje si paní slabým hlasem. Tlačítko se zvonkem má tak daleko, že na ně nemá šanci dosáhnout. Ruce se jí tak třesou, že se ani nedokáže sama napít, natožpak napřáhnout se pro více než metr vzdálený přístroj. A volání slabého hlasu staré paní za dvojími zavřenými dveřmi nikdo neslyší.
„Ani mou matku se tady nikdo nesnaží zvednout. Jednou za čas ji vysadí z postele do křesla a říkají tomu rehabilitace. Posadí ji k televizi ještě tak, že na ni vůbec nevidí. Doktor mi řekl, že Alzheimerova choroba je nemoc těla i duše a že stejně jednou zemře na proleženiny,“říká dcera. Jako bývalá zdravotní sestra ví, že léky, které maminka užívá, se nesmějí brát nalačno. „Když jsem na to upozornila sestry, řekly mi, že to takhle mají zavedené a měnit to nebudou. Matka má přitom kvůli tomu žaludeční potíže a průjem.“
Pár loků za celé odpoledne
Dcera se posadí k mamince a začíná cvičení, které mi připomíná komunikaci s mým malým synem. „Kolik je pět krát osm? A jaké i napíšeš ve slově citron?“Matka odpovídá bez chyby. Pak vytahuje album s fotkami a stará paní říká jména lidí, které na fotce vidí. „To jsem já,“usměje se. Na závěr ještě odříká jména všech sousedů, kteří před padesáti lety bydleli v rodné vesnici.
Rozhlížím se po místnosti – na poličce vidím flaštičku s pěnou, která seniorům nahrazuje mýdlo a vodu. Představa, že se člověk několik dnů neumyje, je dost hrozná. Tito lidé musí bez vody a mýdla vydržet běžně. „Pomocí pěny maminku ošetřovatelky nasucho očistí. A tím je hygiena hotová,“říká dcera.
Do místnosti přichází ošetřovatelka poklidit. Sice se usmívá a vlídně zdraví, ale na pití ani jídlo se neptá. Nekontroluje, jestli má paní plnou plenu. Po chvilce odchází. „Vidíte sama, že ošetřovatelky se nezajímají. Argumentují tím, že když tu má senior návštěvu, nechtějí rušit. Ale takto to tady probíhá, i když tu nejsme,“říká paní Klapšťová. A má pravdu. Odcházíme, a když se vrátíme zpět za pět hodin, obě termosky jsou stále plné. Stará paní za celé odpoledne vypila sotva pár loků. „Pouze na zapití léků, nic víc,“komentuje dcera.
Chceme znát vysvětlení, proč je takový problém na seniory dohlédnout, aby se napili a najedli.
„Pokud má klient potíže s příjmem jídla a tekutin, tak tuto skutečnost personál vždy řeší s lékařem. Pokud odmítá tekutiny a stravu dlouhodobě, lékař vždy zváží překlad klienta k hospitalizaci,“říká ředitelka domova Jana Cabadajová. Co se týče volání o pomoc, klienti prý mají u lůžka signalizační zařízení.