10 prezidentů, na které vám stačí pár prstů

Davida Štverky, šéfa ostravské redakce MF DNES

Nejhorší americký prezident všech dob je podle politologů ze stejné země Donald Trump. Vida. Docela by mne zajímalo, kdo by na nejvyšší stupínky v této kategorii vystoupal u nás. Při pohledu na plejádu prezidentů českých či československých je nicméně otázka, zda by se „soutěž“v české verzi neměla pootočit do opačného měřítka – tedy kdo z prezidentů patří mezi nejlepší. Ono by se to vybírání totiž výrazně zjednodušilo. Kandidáti, kteří by si podobné označení zasloužili, by se totiž dali spočítat na prstech jedné ruky a ještě za předpokladu, že by vám nějaké prsty po jejich zhodnocení zbyly. Tak schválně. T. G. Masaryk. I když se zbavíte řečí o tatíčkovi, uberete na nekritickém obdivu a Masaryka sundáte z českého národního piedestalu, tak vám pořád zůstane státník a politik na vysokém levelu, a to i při uvědomění si toho, že mezi naším vnímáním světa a jeho uplynulo sto let.

V jakém levelu se nachází Edvard Beneš, o tom bychom mohli diskutovat donekonečna. Slaboch a zrádce, který uznáním Mnichova přivodil Čechům jeden z nejtěžších komplexů jejich dějin, anebo pragmatický politik, který této zemi zajistil přijetí mocnostmi a přijatelné poválečné uspořádání? A co Beneš a odsun sudetských Němců? Beneš a jeho dekrety, Beneš a únor 48 – otevřel komunistům dveře, anebo už jen nedokázal zabránit tomu, co zpackali jiní?

Klement Gottwald. Ne že by ho spousta lidí ve své době neobdivovala, nicméně kult osobnosti, politické procesy, plné tábory odpůrců režimu, popravy – v americké verzi klání o nej prezidenta, tedy nejhoršího, nebo nejděsivějšího, bychom asi měli vítěze.

Antonín Zápotocký. Hrůza z gottwaldovské éry trochu ubírá na intenzitě, ale jen trochu. Navíc ta až do poslední chvíle popíraná zatracená měnová reforma, ta vás mezi dobré prezidenty taky nekatapultuje.

Antonín Novotný. Podepsal amnestii – palec nahoru (nebo tehdy klobouk dolů), ale jinak šedý aparátník, za něhož se v Československu sice začaly uvolňovat poměry, ale echt soudruh Novotný si toho možná ani nevšiml.

Ludvík Svoboda. Válečný hrdina, z Buzuluku dojel se sovětskými tanky až do Prahy. Lidé mu věřili i o téměř dvacet let později při pražském jaru. A pak je, to když přijely sovětské tanky znovu, zklamal.

Gustáv Husák. Komunista, kterého smetly politické procesy 50. let, on však zase vstal, na stranu ani soudruhy nezanevřel, po srpnu 1968 se zalíbil Brežněvovi a Rusům všeobecně, spoluspáchal dvacetiletou normalizaci, na lidská práva úplně nehleděl a ještě podržel brzdu na už tak pomalé československé ekonomice.

Václav Havel. Ať už ho máte rádi, či nikoliv (mimochodem, to dělení se stalo moderní až po jeho smrti), tak tady tak jako tak máte člověka, který bude v knihách dějepisu vidět, a ještě na dobrých stránkách. Jestli tuto zem začal po desetiletích jiný než socialistický svět brát, tak to bylo díky němu.

Druhý Václav – Klaus, je také známý. Coby obdivovatel Margaret Thatcherové, coby propagátor Modré, nikoli zelené planety, coby zloděj per, coby výrazný ekonom i politik, coby ješita a tvůrce nejrůznějších ješitismů – hm, to by možná taky byla zajímavá soutěž...

No a konečně Miloš Zeman. Rozpolcovač nálad, společnosti, proruský a pročínský tvůrce bonmotů, provozovatel urážek všeho druhu i politik, u kterého chtě nechtě uznáte, že politikem opravdu je. Zároveň je prezidentem, jehož protikandidátovi stačilo k reálné šanci jej porazit opravdu neskutečně málo – být slušný.

Tak co, kolik prstů zbylo vám?