Komunistické Nagano 1948
Zítra uplyne 80 let od převratu v únoru 1948. A komunisté v parlamentu na něj pořád nostalgicky vzpomínají. Jenže mohou být rádi, že dnes nevládne Klement Gottwald, protože si jako poslanci slušně vydělali a z historie víme, jak takoví lidé po roce 1948 k
Letošní osmičkový rok bude bohatý na rozmanitá historická výročí. Konkrétně únor je orámován hned dvěma vítězstvími, na která nelze zapomenout. To první, dle pořadí dnů v kalendáři, si připsali 22. února naši hokejisté roku 1998 na tzv. turnaji století v Naganu. Druhé vítězství dobyl 25. února v roce 1948 „pracující lid“. Ano, je to již 70 let, co českoslovenští komunisté pod vedením Klementa Gottwalda získali rozhodující vládní pozice a protáhli si volební období na bezpáteřně dlouhých více než čtyřicet let. Únor 1948 se tak stal takovým komunistickým Naganem. Soudruzi na něj mohou, doufejme, jen nostalgicky vzpomínat.
Onoho února roku 1948 došlo k jedné, v parlamentních demokraciích běžné vládní krizi. Měla však fatální následky. Některé příznaky tehdejších koaličních šarvátek můžeme pozorovat dodnes v různých zemích světa i u nás. Nejsilnější vládní stranou byli od voleb roku 1946 komunisté, kteří měli svého straníka Václava Noska na postu ministra vnitra. Skrze něj začali personálně obměňovat vedení tehdejší policie v Praze.
Koaliční vláda, ve které měly demokratické strany většinu, odhlasovala usnesení, že ministr vnitra má situaci vrátit do původního stavu. Ten to odmítl a kabinet se ocitl v krizi. U koaličního vládnutí věc zcela běžná a jak praví notoricky známý bonmot, koaliční partner je vůbec nejhorším nepřítelem.
Bez dobrých řešení
Krok, který poté následoval, známe také poměrně důvěrně ze současnosti. Když je vláda v krizi, následuje zpravidla řešení v podobě podání demise, kterou v parlamentních republikách formálně přijímá prezident. Edvard Beneš laborující se svým zdravím po mozkových mrtvicích byl v neřešitelné pozici.
Demokratické parlamentní strany, které krizi vyvolaly, neměly připraveno žádné konkrétní řešení. Když komunistický premiér Klement Gottwald získal dostatečnou podporu v parlamentu a navrhl nové ministry, začala situace gradovat. Dalším kamínkem do mozaiky skládající novou totalitu byly hrozby ozbrojeným konfliktem i vlastní komunistickou represivní složkou, a sice lidovými milicemi. Propaganda strachu hrozící násilím těsně po druhé světové válce zafungovala dokonale. Nemocný prezident bez razantních spojenců z řad demokratických politických stran obměněnou vládu jmenoval.
Bohužel je zjevné, že i případné průtahy by dlouhodobě nástupu komunistů nezabránily. Pouze by jej oddálily a hlavně zdramatizovaly. Celá desetiletí vlády této strany pak byla provázena ztrátou občanských svobod, ekonomickou devastací země, emigrací a zpočátku i tvrdými politickými procesy.
Následky jsou v naší společnosti patrné stále. Ten, kdo dnes kritizuje privatizační přehmaty či polemizuje ohledně restitucí, by měl asi zajít na konzultaci do komunistické stranické centrály. Současnost, kterou žijeme, není mnohdy jednoduchá, ale oproti letům komunistické vlády je oázou klidu a míru.
Právě v současných dnech se u příležitosti skládání nové české vlády nabízí s tehdejším vývojem několik paralel. Komunisté jsou velmi blízko toho, aby měli přímý vliv na vládu, a to paradoxně poté, co utrpěli volební debakl. Dosáhli totiž nejhoršího výsledku od doby svého vzniku ve dvacátých letech dvacátého století.
Je proto dost možné, že na parlamentní úrovni poprvé vyjdou ze své opoziční ulity, která jim umožňovala sladký život. Být více než čtvrtstoletí bokem vládní odpovědnosti a partají označovanou za antisystémovou je v demokratickém systému velmi pohodlné. Mnozí komunističtí poslanci reprezentující „staré pořádky“se za ty dlouhé roky ve Sněmovně díky platům stali v podstatě milionáři a leckdo z nich i výnosně podnikal.
Férově by tak dost možná klidně mohli sami proti sobě zahájit třídní boj. Po únoru 1948 to byl jeden z hlavních znaků jejich vládnutí a byli v něm pedanticky pečliví.
Místo těchto salonních úvah dnes však stojí před klíčovým rozhodnutím. Jejich voličů ubývá a ti noví, kteří chtějí změny, volí jiné strany.
Pokud se soudružky a soudruzi, doposud v poklidu vysedávající v poslaneckých lavicích, zapojí jakoukoliv formou do vládní odpovědnosti, je možné, že své tvrdé a hlavně rudé voličské jádro začnou ztrácet ještě rychleji. Budou totiž muset vysvětlovat, obhajovat, komunikovat, zkrátka nést odpovědnost. To je v parlamentní demokracii věc velmi ošidná. Řada současných stran ve Sněmovně by na toto téma mohla vést odborná školení.
Výchovný pohlavek
Jedním z důkazů, že se reprezentace současných komunistů neuměla vyrovnat se svou minulostí, bylo volení a poté nezvolení jejich poslance Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů. Samozřejmě, že by uvedený předlistopadový pendrekový úderník danou funkci zvládl. Šlo ovšem logicky o to, že byl zatížen právě výše popsanou minulostí.
Komunisté však neuměli pružně nabídnout někoho méně kontroverzního a trvali na něm. Je vidět, že nic starého nezapomněli a nic nového se nenaučili. Tak jako před sedmdesáti lety kroužili kolem postu souvisícího s problematikou bezpečnosti. Vcelku symbolicky jim to nakonec nevyšlo. Pro komunisty bylo nezvolení Ondráčka výchovným pohlavkem a důkazem, že ne všichni umějí lehce zapomínat. I proto by následky vítězství pracujícího lidu z roku 1948 neměly být opomíjeny.
Při nářku médií a učitelské veřejnosti o kulhajících vědomostech mládeže v oblasti našich moderních národních dějin se můžeme dostat pomocí hokejové kličky od roku 1948 právě až k hokejovému Naganu. Historie umí být někdy velmi symbolicky poučná. Téměř zakázaným slovem se během komunistické diktatury totiž stal termín svoboda. Přesně takové příjmení měl na dresu střelec české vítězné finálové trefy. A aby toho nebylo málo, porazili jsme díky ní Rusy.
Navíc samotný legendární obránce z komunistického Československa v mládí emigroval. Na sklonku své sportovní kariéry nastoupil jen na jedné akci za národní tým a vstřelil pouze jediný gól. Ten životní a rozhodující. Možná právě tento emigrant Čechům ukázal, že i únor může být krásný měsíc, i když je měsícem nejkratším. Mít s/Svobodu je prostě úspěch! Každopádně ať se současní čeští komunisté do jakékoliv vládní odpovědnosti zamotají, nebo ne, tak to „jejich Nagano“opravdu slavit nikdy nebudeme. Oni sami by to měli, i když pozdě, pochopit. A ukázat, že historie je učitelkou života. Jinak i ty jejich zbývající preference semele čas a boží mlýny, tak jako dnes již exposlankyni Martu Semelovou coby symbol oslavování starých komunistických pořádků, která díky volbám vypadla ze Sněmovny.