Poslední výstřel J
Odletěl na hry jen kvůli štafetě, ale neustál ji. Tak se loučil Jaroslav Soukup.
aroslav Soukup je povahou flegmatik. Namluví toho málo. Dobrosrdečný kluk z Jilemnice, hodnej chlap. Kdysi talent, který na co sáhl, to mu šlo. „Prostě příroďák,“říkal kouč Ondřej Rybář.
Pravda, někdy byl na sebe Soukup i poněkud měkký a potřeboval usměrnit. To potom o Rybářovi tvrdil: „Trenér je ras.“Ovšem biatlon miloval. Biatlon mu to náležitě vracel, vždyť dvě olympijské i dvě světové medaile doma má. Jenže stejně tak jej dokázal i šeredně bolet, na těle i na duši. Tak jako včera, kdy se na jeho úseku český tým zřítil z medailových postů. Nebo jako osudného léta 2012.
Tehdy se při soustředění ve Slovinsku rozbil na kole tak moc, že lékaři říkali: Sezona je v háji a možná i kariéra. Spousta polámaných kostí na pravé ruce, otevřená zlomenina loketní kosti. Dlouho poté se nedokázal sám učesat a s potížemi jedl. Hodiny denně rehabilitoval.
Přesto se už v říjnu 2012 vrátil na lyže a v zimě měl bronz ze smíšené štafety na mistrovství světa v Novém Městě. Ten ho nakopl.
O rok později, ani nevěděl jak, se stal prvním olympijským medailistou v historii českého biatlonu a do očí se mu v Soči draly slzy. „To se mi ještě po závodě nestalo,“přiznal a přemítal: Bronzový na hrách? Co si s tím mám počít? Načež pohodil hlavou a potichu a rozvláčně, tak jako pokaždé, pronesl: „Medaile. Moc to nechápu. Prostě jsem se snažil jet co nejrychlejc. A teď si to užívám. Je to hezký, ne?“
Jedeš na štafetu, jen na ni
V dalších sezonách to až tak hezké nebylo. Od roku 2016 přemýšlel, jestli nemá dát biatlonu sbohem, ale pokaždé se mu i něco povedlo, a tak zůstával. „Měl na víc, ale v hlavě už to měl nastavené trochu jinak,“usoudil šéftrenér Rybář.
Do sestavy pro Pchjongčchang se vmáčkl jako poslední. Kouč mu dal důvěru. Táhli to spolu dlouho, vždyť Soukup byl kdysi Rybářovým prvním dospělým svěřencem. Teď někteří namítali: Bere ho do Koreje jen za zásluhy. Kouč namítal: „Dokázal dřív naši štafetu podržet. Věřím, že to udělá znovu.“
Soukup dopředu věděl: Letíš na hry jen na štafetu, na tu budeme ladit. Měsíc nejel žádný závod. Tři dny před štafetou stále cítil formu, než se začala ztrácet ve tmě areálu Alpensia. Nepřipouštěl si to. Říkal si: Jo, teď mě dva dny bolely nohy, ale odpočal jsem si, půjde to.
Pod reflektory Alpensie se pak začaly dít věci. Ondřej Moravec a Michal Šlesingr zavzpomínali na své zářné chvíle, Češi v poločase štafety vedli a úplně nejradši by byli, kdyby někdo zapískal konec.
Šlesingr vyslal Soukupa na třetí úsek s náskokem 16 vteřin. Rybář stál nehnutě, pohledem upřeným na trať jako by Soukupa hypnotizoval. Do vysílačky vyzýval: „Ať si jede svoje, hlavně ať se nezahltí, má na tom úseku hodně silné soupeře. A ať neplaší, až k němu přiletí zezadu ten šílenec Bö.“
Končím. Chci vidět děti vyrůstat
Johannes Bö k němu přiletěl a zase od něj odletěl. Soukupovi se povedla ležka, záhy však na trati pochopil: Je to v háji, dochází mi. Nohy hořely, tělo se třáslo. Před stojkou tušil, že je zle. A bylo, kroužil po trestném kole. „Rány mu létaly všude možně kolem terče,“říkal trenér mužů Michal Málek. Rybář si ulevil: „To je hrozná škoda.“Češi se odporoučeli na šesté a po posledním úseku Michala Krčmáře na sedmé místo.
Soukup se převlékl, nasadil opět svůj flegmatický výraz a líčil: „Celej jsem byl hotovej, nemohl jsem dýchat a stojku jsem si nepohlídal. Nevím, proč jsem takhle odešel. Kdybych měl normální formu, někde vepředu bych s nima přijel a mohli jsme bojovat třeba o třetí místo. Bohužel, nepovedlo se.“
Ta štafeta byla i jeho posledními výstřely na velké biatlonové scéně. „Teď už to můžu říct. Končím. Nemá cenu dál pokračovat.“Tentokrát si byl jist, že jeho čas vypršel. „Chci konečně vidět své děti vyrůstat,“pronesl. Po světě se už natrajdal dost.
Rybář na něj hleděl se zvláštní nostalgii. „Bylo to loučení se ctí,“pronesl poté kouč. „To kolo tam být nemělo, ale v těch podmínkách na střelnici chybovali i další.“
Ano, proč to neříct, pro Soukupa měl vždycky slabost. Občas se takové pevné pouto mezi trenérem a závodníkem zrodí. A když pak kariéra končí, trenér říká podobná slova, jaká včera na samém konci her vyřkl Rybář: „Jsem rád, že jsem Jardu v životě potkal.“
Soukupovi se povedla ležka, záhy však na trati pochopil: Je to v háji, dochází mi. Nohy hořely, tělo se třáslo.