Němci propadli hokeji. 20 let po Češích našli svoje Nagano
Časopis TIME mě v roce 1981 vyslal na zápas, v němž Gretzky překonal střelecký rekord Phila Esposita. Snímek gólu číslo 77 byl použit víc než třicetkrát.
Zápisník Miroslav Němý reportér MF DNES
eši, že? Doufám, že těm Rusům nakopete zadek!“Z tisíce a jednoho čekání na novinářský autobus tohle rozhodně vyniká. Naše „raškovky“působí jako poznávací znamení národnosti, ale za chvíli se divíme, koho že tak rozparádila vidina hokejového semifinále olympijského turnaje.
Bavíme se totiž s kolegyní z Německa a ona přímo září: „Představte si, u nás teď najednou není na prvním místě fotbal, nýbrž hokej. To bylo zajímavé! Tehdy jsem se svými kolegy pracoval pro New York Rangers, takže nás v hale bylo asi šest. Řekli nám, že kdo chce mít tenhle snímek, musí se dostavit do kabiny deset minut před koncem třetí třetiny. Nesmírně. Blízký je mi ještě bývalý brankář Martin Brodeur, jehož jsem poznal přes jeho otce Denise, dalšího hokejového fotografa. Jinak se s hráči z profesionálních důvodů nepřátelím. Wayneův agent Mike Velice mi to lichotí. Naše kariéry začaly zhruba ve stejnou dobu, jen já jsem měl štěstí, že jsem mohl zůstat déle. Teď mu ovšem ještě lépe rozumím, proč kvůli fyzické bolesti odešel do penze. Dobrá, já vím, asi to za chvíli zase pomine. Ale stejně!“
I ve svém rozjaření nakonec byla milá Katherine příliš skromná. Češi nikomu zadek nenakopali, zato Německo je v olympijském finále.
Poprvé v historii. Dost možná, aniž bychom chtěli snižovat epochální úspěch, také naposledy.
„Zázrak na ledě,“půjčovaly si okamžitě všechny německé weby pojem, který byl vyhrazen pro triumf amerických študáků na olympiádě v Lake Placid 1980. Ale jak jinak chcete nazývat tohle? Nejenom že mají západní sousedé jistou první hokejovou medaili od zimních her 1976, už teď bude historicky nejcennější.
V Nassau Coliseu kdosi vypálil do sítě nad plexisklem a kotouč mi z výšky spadl na hlavu. Roztrhl mi kůži nad čelem a krev se mi řinula na tvář. Obarvila mi i vlasy a diváci začali křičet. Úraz vypadal strašněji, než jaký ve skutečnosti byl. Vyběhl jsem do chodby, kde se mě ujali lékaři a zašili mě rovnou v kabině Islanders. Brankář Rick DiPietro, který byl jako obvykle zraněný, jenom kroutil hlavou. Vypadal jsem jako postava z nějakého hororu. Obličej špinavý od krve, vlasy taky. Lidi na Tehdy dobyli bronz, zatímco nyní svěřenci bývalého výborného útočníka Marka Sturma mají jistotu minimálně stříbra.
„Jaká to ledová bitva!“rozplýval se list Bild. „A jaký to zázrak!“
Tohle je svým způsobením vykoupení turnaje ochuzeného o ty nejlepší z nejlepších. Aspoň tahle story. Vždyť Němci poražená Kanada sem poslala výběr, který by v abecední hierarchii klidně mohl být kanadským týmem Y.
Ale bez ohledu na rozdílné sestavy jsou radost a štěstí pořád stejné.
Nedaleko od místa činu ostatně stojí Český dům, kde den před německou senzací Milan Hnilička komentoval
U Jágra?
mě zírali... Když jsem pak přišel mezi kolegy, všichni si mě hned začali fotit.
U Lemieuxe? U Ovečkina? Tvrdíte, že při práci musíte být nestranný. Jak je pro vás obtížné nefandit?
Už dávno jsem si uvědomil, že tohle zaměstnání není pro fanoušky. Když dorazím na zápas, soustředím se, oprostím se od emocí, zklidním se a vybavuju si zvyky hráčů, na které jsem přijel. Znám jejich uvažování a kličky, díky čemuž je můžu snáz sledovat.
Nač jste si při focení dával pozor u Gretzkého?
S ním to bylo nesmírně těžké, protože do jeho myšlení nešlo proniknout. Na ledě se choval tak nevyzpytatelně, že mi nezbylo než jej objektivem zuřivě pronásledovat.
Mariovy manévry se daly snáz odhadnout, poněvadž měl mnohem víc síly. Když našlápl, nabral obrovskou rychlost, jako teď třeba Connor McDavid. Musel jsem se pekelně soustředit, abych s ním držel krok.
Víme, že Alex pálí z levého křídla, že? Proto zaujímám pozici v protějším rohu, aby střílel mým směrem. Nebo se stavím právě za levý mantinel, protože on se po gólu zpravidla otočí a oslavuje.
Na něm mě fascinovaly vlající vlasy, když pádil po kluzišti. A pak jeho nakažlivý smích. Pozoroval jsem ho, jak se baví s ostatními hráči nebo s rozhodčími, a najednou se rozesmál tak, že jsem si nemohl pomoct a smál se taky.
A co brankář Dominik Hašek?
Na něj se vždycky vyplatilo zaostřit. Pokaždé předvedl něco neobvyklého.
Kdo je vaším oblíbencem tady na olympiádě?
Nejlépe znám Kovalčuka s Dacjukem, který pořád zůstává kouzelníkem, jakého znají hlavně detroitští fanoušci. Na Kovalčukovi se mi líbí ladný skluz, stylová střela a podobně nadšená oslava jako u Ovečkina. Když dá gól, jsem si jistý, že budu mít bezva fotku.
Stěžoval si někdo na váš snímek? Třeba na grimasu či pózu, v níž jste kohosi zachytil?
Zrovna nedávno mě potkal Bryan Trottier a povídá: „Hej, víš, že jsme my dva zase slavní?“Já mu říkám: „O čem to mluvíš?“Bryan mi připomněl, jak mi jednou do objektivu z legrace ukázal dva prostředníky, když jsme připravovali týmovou fotografii New York Islanders. Momentku jsem uložil do archivu, který převzaly Getty Images. A teď ji v něm někdo objevil a pověsil na internet. Bryan mi s odstupem vyprávěl, že za své gesto dostal od šéfů Islanders pořádný kartáč. A teď o něm najednou slýchá znova. předpremiéru dokumentu Nagano Tapes, který popisuje cestu Hlinkova mančaftu za titulem. Připomínal, že malé déja vu zažil při zlatu Ester Ledecké: „Protože překvapení se budou ve sportu dít pořád. I tohle dělá sport sportem. A proto ho všichni tolik milujeme.“
Češi si patrně v Jižní Koreji díky Ledecké svoji porci vybrali. Dvacet let od nejbáječnější jízdy hokejových dějin je řada na národu, který obvykle preferuje fotbal, házenou a další pestrou směs odvětví, ale nyní zbožňuje hokejku a puk.
Češi mají Nagano 1998. Němcům už – bez ohledu na finále – zůstane Pchjongčchang 2018.