Královna zimních her PRAŽSKÉ VYDÁNÍ
Ester Ledecká napsala novou, dosud nevídanou kapitolu olympijských dějin: získala zlato ve dvou různých sportech! Po triumfu na lyžích slavila i na snowboardu: „Na tuhle olympiádu budu vzpomínat do konce života.“ Statisícové chyby pražských radnic Nejvíce
Prošla při letošních hrách širokým spektrem emocí – od fyzické i psychické bolesti přes dny plné slz i pochybností až k slastnému uvolnění a medailové euforii. Jen těžko byste hledali sportovce, pro které olympiáda tak moc znamená, kteří jí dokážou tolik obětovat a hovořit o ní tak zaníceně – a s leskem v očích – jako Martina Sáblíková.
Po Kateřině Neumannové se stala teprve druhou českou sportovkyní s medailemi ze tří různých zimních olympijských her.
Na jejich konci seděla v hledišti, křičela, fandila. Začlenila se do realizačního týmu Nikoly Zdráhalové a prožívala s ní hry z úplně jiného úhlu pohledu.
Den před závodem s hromadným startem bylo Česku nabídnuto i druhé místo na startu semifinále. Odmítla jste. Necukalo to potom s vámi na tribuně? Ani ne. I když musím přiznat, že nervozita na tribuně je pro mě ještě horší než při závodě. Hrozně moc jsem to prožívala.
Váš trenér Petr Novák tvrdil, že kdybyste startovala, mohla jste ve finále Nikole Zdráhalové i pomoci. Mohla, ale je otázka, jestli bych vůbec postoupila ze semifinále. Protože jet v mém současném stavu dlouhých šestnáct kol, navíc s trhavým tempem? Nevím, jak by to má záda zvládla. Po pětce opět začala bolet?
Přesně tak. Jak moc?
Je to jako na houpačce. Jeden den jsou lepší a jezdí se mi dobře, zato další den nemohu bruslit ani tři minuty, jak mě bolí. Kdyby se v hromaďáku jelo hned finále, nastoupila bych do něj bez váhání a zkusila být Niki k ruce. Ale takhle nevím, jak by to se mnou dopadlo. Je tedy možné, že kvůli bolestem předčasně ukončíte sezonu? Tolik jste se těšila na březnové mistrovství světa ve čtyřboji v Amsterdamu. Týden teď budu doma, snad si tělo trochu odpočine od toho rychlobruslařského podřepu. Potom uvidím, v jakém stavu má záda budou. Pořád ale mám v plánu v Amsterdamu jet. Podle fyzioterapeuta Pavla Koláře vám může pomoci stejné cvičení, jaké po hrách v Soči 2014 výrazně zlepšilo zdravotní stav Ester Ledecké. Jo, už mi tu dokonce některé cviky sám ukázal, tak jsem s nimi rovnou začala. Hned po sezoně zůstanu několik dní v Praze, abych k němu mohla pravidelně chodit. Pomáhá vám vědomí, že se Ledecká od dlouhodobých potížích se zády nyní dopracovala až ke dvěma zlatým medailím? Určitě je to psychická podpora, i když každé tělo je jiné. Moc bych si přála mít ta záda zase co nejdřív v pořádku. Teprve potom se můžeme zase bavit, jakou formu bych chtěla mít za dva, za tři nebo za čtyři roky. Přemýšlíte zcela vážně o hrách v Pekingu 2022? Ano. Nevím, jestli tam opravdu budu moci startovat, nebo jestli budu mít výkonnost, abych ještě jela o placku. Ale rozhodně tam chci co nejvíc pomoci ostatním z týmu. Aby ty výsledky byly dál. Takže byste mohla být na příští olympiádě i jakousi poradkyní mladých českých závodnic? Pokud uvidím, že to dává smysl, budu tu další čtyři roky pro ně. Děcka z našeho týmu mi až neskutečně pomáhají psychicky. Chci jim na oplátku předat vše, co mám v sobě. Vyrovnat tím dluh. Půjde už jen o rychlobruslení? Je konec s cyklistickou kariérou? O tom jsme ještě s Petrem nemluvili. Ovšem pokud budu cítit, že už musím na své tělo dávat víc bacha než doposud, je klidně možné, že kolo půjde úplně stranou. Žádné vábení tokijské letní olympiády? To teď vůbec v hlavě nemám. Jak budete vzpomínat na tu letošní? Nejprve jste oplakala čtvrté místo a pak byla v euforii z vytoužené medaile. Je mi teď líto, že jsem po tom čtvrtém místě na trojce brečela. S odstupem času vím, že se za ně sice žádná medaile nedává, ale i přesto je po všech těch mých potížích hodně cenné. A stříbro z pětky bylo zhmotněním mých snů. Už před touto sezonou jsem přece říkala: Hlavně nechci z olympiády odjet s prázdnou, za jakoukoliv medaili budu v Koreji nesmírně šťastná. Teď ji opravdu mám. A taky jsem hrozně vděčná Niki Zdráhalové. Za co?
Za zážitky, které mi na této dráze věnovala. Za to, jak tu bojovala. Vlastně jsem vděčná všem sportovcům, se kterými jsem tady mohla být. Víte, já jsem opravdu hrozně pyšná, že mohu být součástí českého týmu, ale i celých těchto her. Pro mě je to obrovská pocta. To si uvědomujete tím víc, čím jste starší? Určitě. Vždyť tady sledujete tolik podivuhodných životních příběhů. Ester a její dvě zlata. Ireen Wüstová a její loučení s 11 medailemi. Nebo si vezměte norského rychlobruslaře Havarda Bökka. Bolestivě se řízl do nohy, dostal obvaz a berle, ale řekl: „Na to teď nemám čas.“Odhodil berle a tři dny poté získal s Nory zlato z týmů. Při takových příbězích si pokaždé říkám: „Vždycky stojí za to bojovat.“Poslyšte, vás olympiády doslova nabíjejí! Jo, nabíjejí mě. Kdybych mohla, sleduju tu všechny ty příběhy a píšu si je. Jsou pro mě školou života – že i když se vám zdá všechno ztracené, může skutečnost nakonec vypadat úplně jinak. Sledoval jsem, jak jste během několika dnů tuto vaši lásku k olympiádám přenesla také na Nikolu Zdráhalovou. A v závěru her jste sama měla velkou radost z jejího osmého místa v hromadném závodě. Vždyť co by za takové umístění jiní dali. Je to pro Niki první olympiáda, je jí jen jedenadvacet, no páni! Zdejší výsledky pro ni budou odrazovým můstkem. Kam až to může dotáhnout?
To radši ani nechci domýšlet. Zkuste to.
Přeji si, aby už na příští olympiádě nebo na té další nejen získala medaili, ale aby se jí povedlo dostat nejvýš, co to jen jde. Niki na to má. Jde od začátku téhle sezony až neuvěřitelně nahoru. Má všechno před sebou a já si budu moc vážit, když budu u toho.