Sedm medailí bez systému? To je zázrak

Tomáše Macka, redaktora MF DNES

Den před zahájením zimních her v Pchjongčchangu předseda českých olympioniků Jiří Kejval vyzýval: „Neočekávejme osm medailí jako ze Soči. Byl bych šťastný, kdybychom tu měli nějakou zlatou. A když získáme celkem tři nebo čtyři medaile, bude to fajn.“Tehdy to nazval realistickým odhadem. O dva týdny později je medailí sedm. Dvě z nich se lesknou zlatě. A Kejval přiznává: „Vzhledem k neexistenci systému českého sportu je to až zázrak.“

Stará známá poučka praví: Vezměte před hrami počet medailových nadějí, vydělte je třemi a dostanete skutečný počet medailí, které výprava získá. Jenže tato matematika v Koreji u českých sportovců neplatila. Jen v závodě na 3000 metrů rychlobruslařek a v nevyzpytatelném turnaji hokejistů se medailová očekávání nenaplnila. Jinak Čechům v podstatě vše vycházelo, a nejen to: Ester Ledecká přidala velký šokující bonus jménem super-G.

Češi tak díky tomu předvedli druhou nejúspěšnější zimní olympiádu své historie a obsadili 14. místo v žebříčku zemí, například i před Čínou či Finskem.

Právě Čína přitom nyní vkládá nepředstavitelné prostředky do státního sportovního programu směrem ke hrám v Pekingu 2022. A také Finsko se může chlubit fungující logistikou sportovních středisek. Zato Česká republika? Za současnými medailemi hledejme i peníze dobře situovaných rodičů (Ledecká), entuziasmus svérázného kouče (Sáblíková a Novák), vabank hru s riskantním odchodem rychlobruslařské naděje do Nizozemska (Erbanová) nebo semknutost biatlonové party, které je v českém sportovním prostředí jakýmsi státem ve státě. Ale nehledejme za nimi systém. „Žádný z našich medailistů ze systému nevzešel, protože ho tu od roku 1990 nemáme,“ přiznává Kejval. „Zbořili jsme ho a teď se ho teprve zase snažíme zavést.“

Popravdě, podobná slova pronášel už po hrách v Soči 2014 a Riu 2016. Nic se nezměnilo. Existence plně funkčních olympijských center, jaká jsou běžná v řadě jiných zemí, dál zůstává jen snem, byť odbory armády, vnitra i školství sportovcům finančně pomáhají. V zemi bojovaly či stále bojují proti sobě sportovní organizace i jednotlivé svazy. A dotační krize se stala tvrdým direktem důvěryhodnosti funkcionářů.

Sportovci – a rozhodně nejen ti na nejvyšší úrovni – potřebují jistotu, že dostanou peníze na přípravu. Ne na rok, ale kontinuálně na dva, na tři, na pět. Hvězdu nevychováte za pár měsíců.

Základ smysluplného systému českého sportu musí stvořit ministerstvo školství za pomoci špiček českých sportovních orgánů. Jenže tvořte, když životnost ministrů tohoto resortu je od roku 2012 průměrně jen 11 měsíců a jejich náměstků pro sport ještě méně, přičemž někteří z těchto náměstků dokonce končí u soudu. Tvořte, když máte vládu v demisi. Tvořte, pokud oblíbenou vlastností nových ministrů je vyhlásit: Udělám ve sportu revoluci – a často tak zničit i to málo, co funguje.

„Letošní programy na podporu sportu už ani nejsou programy, ale jen jakési výzvy. Všechno je jinak než loni a loni to bylo zase jinak než předloni. Je to katastrofa,“říká Kejval.

Přesto Ester Ledecká, jejíž unikátní double je probíráno a oslavováno od New York Times až po BBC, dokázala Česku zařídit reklamu větší než jakýkoliv politik.

Také to by si měli uvědomit ti, kteří mají starost o funkčnost českého sportu v popisu práce. Namísto souboje eg a politických gest by to chtělo začít jednat.

Ani zázraky totiž nejsou věčné.