Bareš si zahraje na Fidlovačce proutníka Od bruslí k domácímu násilí
Krasobruslařka Tonya Hardingová skočila jako první Američanka trojitého axela a útok na soupeřku ji stál kariéru. Od filmu Já, Tonya chce člověk vědět víc, ale zjistí jen, že to měla doma těžké.
Jezdí na metalovou muziku, uráží rozhodčí, mezi křehkými princeznami se vyjímá jako krotitelka býků a tvrdí, že odmítá pokryteckou hru na ladnou křehkost krasobruslařek, které vítězí, ač se na rozdíl od ní bojí pořádně skákat.
Herečky potí krev
A když je Margot Robbie coby hrdinka životopisu Já, Tonya na ledě, skutečně z ní vyzařuje fyzická síla. Bohužel na bruslích se odehrává pouze zlomek příběhu, jenž se točí zejména kolem domácího násilí.
Hrdinka nejprve schytává rány od drsné matky střídající partnery, za jejíž portrét dostane Allison Janney nejspíš Oscara, poté od manžela, jehož si vezme z pubertální unáhlenosti a vzápětí se s ním nekonečně rozchází i znovu dává dohromady.
Rodinné bitky zabírají tolik prostoru, že se prakticky zdá nemožné, aby Tonya Hardingová ještě stíhala vrcholový sport.
Až po hodině soukromého melodramatu konečně dojde na surové napadení její rivalky Nancy Kerriganové, jež měl zosnovat manžel Tonyi Hardingové – jenže se líčí stejnou metodou jako prolog, tedy hrou na dokumentární zcizování, komentování, objektivní konfrontaci různých verzí. Což spolehlivě zabíjí napětí i zvědavost, protože film svede dohromady tolik nesympatických buranů a tolik možných výkladů (ne) viny jednotlivých aktérů, že pravda nakonec přestane mnohé zajímat.
Packalové s IQ tykve
až karikovaných, neuvěřitelných packalů s IQ tykve. Nakonec tedy o Hardingové poví encyklopedické heslo více než její filmový životopis, jenž tak dlouho dává slovo všem stranám, až zapomene, o čem vlastně chtěl vyprávět.
O trudném dospívání, sportovním zákulisí, pokřivených vztazích, násilném útoku? Ode všeho trochu, čili nakonec o ničem. I když herečky v rolích matky i dcery potí krev.