Ruská hymna zněla, hokejisté si ji zařvali

Dámy a pánové, na počest vítězů zazní olympijská hymna... Už je to tady! V příštím okamžiku se hokejový tým zvaný Olympijští sportovci z Ruska proměnil ve sbor Alexandrovci II.

Kanonýr Ilja Kovalčuk už při oznámení sankcí za vládou organizovaný doping prohlašoval: „Vlajku mám ve svém srdci. A hymnu si po triumfu klidně zazpívám sám.“

V neděli odpoledne se Kovalčuk a jeho druhové v Kangnung Hockey Center zachovali přesně tak. „Rassíja svjaščennaja naša děržava!“

Podobně udatně, jako se prali se soupeři mezi mantinely, se pokoušeli překřičet skladbu burácející z reproduktorů. Drželi se za ramena a řvali, až málem vypustili duši. „Rassija ljubímaja náša strana!“Podpořily je i stovky nejvěrnějších fanoušků, kteří při napínavém finále s Němci na tribunách pěli, skandovali, vlnili se. A taky strašlivě trnuli. Vždyť chybělo jen necelých 55 vteřin k epochální porážce s vyslanci země, které mnoho Rusů stále neodpustilo válečná zvěrstva.

Pak ovšem v zoufalém náporu vyrovnal na 3:3 nejproduktivnější muž turnaje Nikita Gusev a v prodloužení rozhodl jelimánek sestavy Kirill Kaprizov.

Vyvrcholení jinak poněkud rozpačitého dvanáctidenního klání bralo dech. O to odvázanější byly následující oslavy.

Dvacetiletý Kaprizov v přesilovce praštil do Gusevova pasu a v návalu štěstí vystartoval do středu kluziště. Zahodil hůl, rukavice i přilbu a zapadl do náruče krajana Vjačeslava Vojnova.

I všichni ostatní šampioni se zbavili svrchních částí výstroje, které pak korejští dobrovolníci pokorně sbírali a nosili na střídačku. Na ní se radoval Oleg Znarok, bývalý lotyšský útočník a reprezentační kouč, který působil též ve Vítkovicích a při angažmá v Heilbronnu získal německé občanství.

Obvykle se chová jako popudlivý mrzout, teď však posílal do hlediště polibky, a dokonce přijal videohovor na svém telefonu.

Zničené Němce si k sobě do hloučku u hrazení zavolal trenér Marco Sturm a děkoval jim za fantastické tažení.

Při potřásání rukou byl posledním v zástupu kapitán Pavel Dacjuk, jemuž to náramně klapalo v lajně s Kaprizovem a Gusevem. Každého ze soupeřů objal.

Na předávání medailí přikráčel z lóže pro VIP hosty Vladislav Treťjak, prezident ruského svazu v rudé bundě bez znaku a vlajky, jak nakázal Mezinárodní olympijský výbor.

Dav příznivců pochvalně halekal: „Maladci!“A poté sledoval, kterak jeho pašáci vyhazují do vzduchu Znaroka.

Všude uznávaný Dacjuk, jemuž táhne na čtyřicet, se svěřil novinářům, že o zlatu z olympiády snil od pěti let, kdy začal s hokejem. „Splnil se mi sen. Další nemám. Pomůžete mi ho najít?“ptal se.

Poděkoval, když se dozvěděl, že vstoupil do Triple Gold Clubu, kam patří vítězové olympiády, Stanley Cupu a mistrovství světa.

A když se ho chlapík ze Sovětského sportu otázal, zda uvažuje o ukončení kariéry, obvykle málomluvný Páša se usmál: „Počkejte, počkejte! Bez rozhovorů se mnou byste se přece nudili!“

Než opustil olympijskou scénu, spolu s Kovalčukem trpělivě pózoval s německými rivaly, kteří stáli frontu na vzácný snímek. Ruské sportovce provází pochybná pověst. Kdo ovšem zná Pavla Dacjuka, triumf mu přál.

Rusko Německo