Další zlato s Kolářovými otisky. Léčil i šampionku
Sport je z principu dřina; to, jak moc celkově (v dobrém i špatném) ovlivňuje dětství, je na jinou debatu. Tahle je o špičkových talentech – a Reiter soudí, že Ledecká za ně symbolicky „zlomila okovy“.
„Dlouho jsem pochyboval, jestli je tohle možné. Ale o Ester nikdy nepochybujte,“říká sedmatřicetiletý kouč šampionky. „Mělo by to změnit náš pohled na dnešní sportovce. Lidi je vidí jako investice. Jako příležitosti, které jdou zkapitalizovat, pokud se stanou slavnými. Tak to chodí: Specializuj se, musíš vydělávat. Ale sport má být hlavně zábava.“
Tomáš Macek reportér MF DNES v Bokwangu
Ester Ledecká chvíli předtím vybojovala své druhé zlato. Šéf českých olympioniků Jiří Kejval přichází k profesoru Pavlu Kolářovi, položí mu ruku kolem ramen, obrátí se k ostatním a řekne: „Tohle je náš nejzlatější medailista ze všech. Protože za každou z těch medailí vidím otisky Pavla. V létě i v zimě. Bez něj bychom odtud možná odjížděli s prázdnou.“
Žádná z medailí není pouze prací jednotlivce. Za každou z nich se skrývá tým. Lidé viditelní a mnozí další v pozadí. Lidé hluční i tišší.
Pavel Kolář má tichý hlas a skromné vystupování. Po skončení paralelního obřího slalomu ani nechce hovořit dříve než Ester Ledecká.
U Reitera je zřejmé, že na pohyb na zasněžených svazích nahlíží poněkud s nadhledem. Ba až filozoficky.
„Naším největším cílem pro tuto sezonu bylo stvořit šampionku, nikoli závodního koně. Dát Ester sílu k tomu, aby dělala svoje vlastní rozhodnutí, svoje vlastní volby,“pokračoval.
A hned si pomohl příkladem: také u něj bývalo klasikou, že vydá-li se závodník s trenérem na inspekci trati, jsou ve vztahu, kde obvykle ten první poslouchá druhého.
„Tady jeď takhle, tady takhle. Tady udělej tohle... Já se místo toho ptal: Ester, co vidíš?“tlumočí jejich konverzaci ze zlaté snowboardové soboty. „A ona mi opáčí: Vidíme tohle, tohle a tohle. A je to. Tak to přesně má vypadat. Má odpovědnost za svoje skutky; i to přispělo k tomu, aby se stala šampionkou.“
Přispěje to rovněž k touze dalších vrhat se do zdánlivě donkichotských akcí? Co člověk, to názor. Na jeden z nich se ptáme amerického snowboardisty Michaela Trappa, dalšího Reiterova svěřence na olympiádě a kamaráda Ledecké.
„Pokud bych byl dítě a viděl bych Ester, dala by mi určitě inspiraci k tomu, abych zkoušel víc disciplín a vydržel u nich,“řekl Trapp. „Inspiroval bych se její odolností vyjádřenou postojem: Hele, já chci dělat tohle, protože to tak prostě chci. Chci jezdit a chci se tím bavit.“
I v mrazivé Jižní Koreji tak možná nenápadně zaplál plamínek jedné sportovní revoluce. Protože jak říká: „Tohle je především Esteřina chvíle.“
Byl to však on, koho požádali Ledečtí o pomoc, když její bolesti zad a především plotýnky překročily na minulých hrách v Soči únosnou mez. Už tehdy vlastně začala cesta k triumfům v Pchjongčchangu.
„Její problémy nevznikly jednorázově,“vysvětluje Kolář. „Způsobil je stereotyp, který používala při jízdě na snowboardu, a částečně i způsob posilování, jaký měla.“
Musel pak být fyzioterapeutem, ale částečně i psychologem. Mladé olympioničce, která byla věkem stále teenagerka, popisoval: „Náprava bude vyžadovat čas a trpělivost. Nezměníme to jednorázově.“
Naučil Ledeckou speciální cviky, jež mohou zlepšit stav jejích zad, ovšem zároveň ji upozorňoval: „Není to jen o těch cvicích. Je nutné přeučit se v mozku, že nejde pouze o vycvičení břišního a zádových svalů, ale o předělání souhry více svalů.“
Šlo o pětiměsíční proces. Po něm se stav Ledecké výrazně zlepšil. „Vůle, s jakou o to usilovala, byla obdivuhodná,“oceňuje Kolář.
Ta vůle byla směrem k Pchjongčchangu klíčová. „Kdyby své stereotypy nezměnila, ohrozilo by to pokračování její kariéry. Takže když teď Ester vidím se zlatem, je to pro mě obrovská satisfakce,“tvrdí Kolář. Je přesvědčen, že tělo dvaadvacetileté olympioničky je nyní schopno zvládat dokonce i obtížnou kombinaci snowboardingu a lyžování.
Ledecká se tak stala dalším střípkem do barvité mozaiky klientů z řad českých sportovních hvězd, jimž pětapadesátiletý fyzioterapeut pomohl k úspěchům.
Až do 40 let udržoval v kondici tělo trojnásobného olympijského šampiona Jana Železného. V hektické noci před vítěznou ženskou třicítkou v Turíně 2006 dával dohromady nemocnou Kateřinu Neumannovou. A v Londýně 2012 zažil snad nejpamátnější příběh, když se stal spasitelem veslařky Mirky Knapkové, která se s natrženým mezižeberním svalem a fixátorem lopatky ocitla na hraně odstoupení z olympijských bojů.
Za pomoci fyzikální terapie, laseru i akupunktury Kolář přesto nachystal tělo skifařky do závodu. Následovala úchvatná jízda start – cíl za olympijským titulem.
„Těch zážitků mám spoustu, ale ten s Ester patří mezi nejsilnější,“ujišťuje Kolář.
Rovněž Martině Sáblíkové se snažil během her v Pchjongčchangu pomoci. Při práci na bolavých zádech rychlobruslařky si vzpomněl právě na trable Ledecké v Soči.
„Ani u Martiny nejde o věc, která by vznikla včera,“připomíná. „Když kapka pořád kape na jedno místo, tak vám vykape díru i do betonu a najednou se objeví problém. Musíme nyní cvičením zpětně ovlivnit ty síly, které tu díru způsobily. Na což neexistují injekce ani operace.“