Nebezpečná kultura popírání genocid

K překrucování faktů o genocidách nedochází jen v arabských zemích a v bývalém Sovětském svazu, ale i v Evropě. Ať už jde o popírače holokaustu, či romského utrpení v koncentrácích. A zpochybňování masového násilí se stává stále akceptovanějším politickým

podle předem sestaveného seznamu arménských obyvatel města. Kdo byl organizátorem, nicméně dodnes není zřejmé. Odhady počtu obětí pogromu se pohybují v řádu od několika desítek až do stovek Arménů. Značně povrchní vyšetřování masakru ze strany sovětských orgánů zavdalo příčinu k řadě spekulací, zejména o jeho možných pachatelích.

Tyto spekulace jsou „živeny“dodnes. V informační válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem se ztrácí řada podstatných skutečností, které by mohly pomoci usmířit znesvářené strany konfliktu. Například ty, které svědčí o nezištné pomoci některých ázerbájdžánských obyvatel, kteří zachránili před jistou smrtí své arménské sousedy.

Sumgajtský pogrom, jehož oběti si tento týden minutou ticha připomněli i poslanci Evropského parlamentu, je pro svět závažným varováním. Ukazuje, že absence spravedlnosti a seriózního bádání o příčinách a průběhu masového násilí vede pouze a jen k dalšímu násilí.

Součástí příběhu je i důkladné a takřka učebnicové popírání masakru. Oficiální ázerbájdžánská pozice považuje i po třiceti letech sumgajtský pogrom za promyšlenou arménskou provokaci zinscenovanou agenty KGB, jejímž cílem bylo poškodit tamní autority. V komuniké ázerbájdžánské vlády, která veškeré informace o této akci považuje za snahu poškodit dobrou pověst své země, se dokonce objevuje odkaz ke konspiračním teoriím o příčinách sto let staré genocidy Arménů v osmanské říši.

Když se z oběti stane pachatel

Konspirační teorie přitom patří mezi základní stavební kameny popírání genocidního násilí od holokaustu přes rwandskou genocidu až po masové násilí v současné Barmě. V obecné rovině popíračská strategie předpokládá, že veškeré zprávy a důkazy o masakrech i zvěrstvech jsou ve „skutečnosti“obviněními nebo zveličeními zločinů, za které v představách popíračů nejsou nakonec zodpovědní pachatelé, ale buď zcela, nebo alespoň částečně „domnělé“oběti.

Židé i Romové si tak podle popíračů holokaustu mohli za svůj osud sami; „podvodníci krematorií“prý zinscenovali holokaust jen jako záminku pro založení Státu Izrael. Imaginární mrtvoly v osvětimském vyhlazovacím táboře, který podle popíračů ve „skutečnosti“sloužil ke zcela jiným účelům než k systematickému zabíjení, měly údajně za cíl získat od Německa tučné odškodné. A tak dále.

Svým způsobem je popíračství absolutním vrcholem politické demagogie. Oběti a přeživší masového násilí – včetně žen a dětí – se degradují na podlé konspirátory, kteří si buď vše vymysleli, nebo své útrapy nepřiměřeně a účelově zveličují.

Z pachatelů se tak snímá veškerá vina za zločiny, které se buď vůbec nestaly, nebo byly spáchány samotnými oběťmi. Podle popíračů holokaustu tak v nacistických ghettech a koncentračních táborech Židé zabíjeli Židy a Němci – včetně Adolfa Hitlera – buď o ničem nevěděli, nebo pod tlakem válečných událostí dostatečně „nezvládli situaci“.

V pragmatické rovině je cílem popíračství zbavit skupinu pachatelů veškeré zodpovědnosti a viny, morálně ji očistit a především důsledně vyloučit jakékoli podezření, že zabíjení bylo systematické a plánované. Tedy že šlo o akt genocidy.

Popírání – jako každá politická demagogie – má však vedle racionální složky i složku iracionální. Popíračské „teorie“dokážou prosazovat dvě nebo i více protichůdných tvrzení zároveň – například že důkazy o umírání obětí osvětimského tábora jsou smyšlené; pouze několik set tisíc lidí zemřelo v důsledku epidemií; ale veškeré počty obětí jsou beztak zmanipulované.

Tato zdánlivá „nelogičnost“perfektně funguje – je totiž nesmírně obtížné s popíračem diskutovat, protože ten si jako argument může v každou chvíli vybrat libovolnou verzi svého příběhu. V tom zároveň spočívá i největší nebezpečí a riziko popíračské politiky: z podstaty svého založení zabraňuje civilizovanému dialogu a možnosti nalezení shody.

Proti demagogům

Popírání genocid dávno není jen praxí arabského světa, zemí bývalého Sovětského svazu nebo západních neonacistických kruhů. V parafrázi na Derridův a Rortyho výrok z přelomu osmdesátých a devadesátých let můžeme konstatovat, že poválečná doba popírání holokaustu, o které jsme si všichni v Evropě mysleli, že skončila, je zpět.

V západní Evropě, tedy v tzv. starých členských zemích EU a v Británii, je popírání holokaustu čím dál intenzivněji akceptováno jako oprávněný politický postoj. V nových členských zemích jsme svědky politické renesance antisemitských a protiromských postojů a s nimi spojené extrémní formy historického revizionismu.

V Polsku tento týden vstoupil v platnost kontroverzní zákon o Institutu národní paměti, který má za cíl očistit polský národ od veškerého spolupodílu na vyvražďování Židů během druhé světové války. Fakticky bude tato nesmyslná norma kriminalizovat každého novináře, který napíše o protižidovských pogromech, na kterých se Poláci během druhé světové války prokazatelně spolupodíleli.

A přestože polský prezident požádal Ústavní soud o přezkoumání právní novely z hlediska svobody projevu, vrcholní představitelé země stačili veřejně napáchat řadu škod svými skandálními výroky o spoluvině Židů za holokaust. V českém parlamentu a médiích se zase rozhořela debata o míře utrpení obětí romského holokaustu na našem území, která prozatím skončila obrázkem jako vystřiženým z třicátých let minulého století: fotografií uříznuté prasečí hlavy na pietním místě obětí romského koncentračního tábora.

Je zřejmé, že Evropa vstupuje ve vztahu ke své minulosti do zcela nové etapy. Politické tendence zpochybnit, nebo přímo popřít události masového násilí budou čím dál víc „destabilizovat“veřejnou diskusi. Ve střetu s demagogií a iracionalitou je navíc těžké uspět s fakty a racionálními argumenty, a tak se kritika popíračů může snadno proměnit v obdobnou formu politické demagogie.

Mezi hlavní rizika současnosti ovšem patří tendence omezit svobodu historického bádání v oblasti moderních dějin. Pouze seriózní výzkum může politickým elitám poskytnout doklady a poučení o taktice popírání a zpochybňování historických událostí masového násilí – ať se jedná o neonacistické „teorie“, o osvětimské lži, sumgajtský pogrom, nebo masakry v bývalé Jugoslávii. V každé „kultuře popírání“nalezneme shodné prvky, které vycházejí z celkového sociálně-psychologického založení lidského druhu – a v tom spočívá i naděje, že je demagogy možné porazit.