„Učitelství není pro stydlivé“
Veronika Kratochvílová spolupracovnice MF DNES
Být učitelkou češtiny a dějepisu na druhém stupni základní školy, kdy žáci stojí na prahu puberty a spíš než hromadná a pomnožná jména je zajímají youtubeři, není úplně jednoduchá disciplína. Podle češtinářky a dějepisářky z černošické základní školy Žanety Odložilíkové ztěžují práci učitelům také někteří rodiče.
Jaká byla vaše cesta k učitelství? Inklinovala jste k tomuto povolání už od mládí?
Rozhodně ano. Už jako malá holka jsem měla sklony poučovat a vysvětlovat. Byla jsem hrozně upovídaná a také jsem se moc ráda předváděla. Když jsem třeba přečetla nějakou knihu, chtěla jsem se podělit se všemi kolem o její obsah, a to někdy dost urputně. A tak jsem asi jako jedna z mála učitelů měla jasno už na základce. Z devítky jsem šla na střední pedagogickou školu a po maturitě na pedák.
Proč zrovna pedagogika? Mohla jste s takovým založením studovat například herectví...
Pravda je, že každý učitel by měl být i dobrý herec. Stoupnout si před třídu, umluvit všechny ty hodiny, a ještě být trochu zábavný, to chce pořádnou dávku teatrálních schopností. Mě ale zaujaly právě ty předměty, které pedagogická škola nabízela. Od psychologie až po hru na hudební nástroje. Byla jsem jasně humanitní typ, trochu knihomol a šprt, trochu showman.
Nelitujete toho rozhodnutí někdy?
Neříkám, že je to lehké zaměstnání, ale je maximálně naplňující. Do školství člověk nepřichází ani zbohatnout, ani budovat velkou kariéru, ale může tvořit a rozvíjet sebe i své žáky, což mi dává ohromný smysl. Když se občas někde dočtu, jaké je o nás mínění ve společnosti, nebo se doslechnu, co o nás říkají někteří rodiče, je mi z toho smutno.
Co konkrétně máte na mysli?
Myslím, že dost lidí má učitele zařazené do takové té škatulky kantorů z dob minulého režimu. Zlých, mstivých, protivných bytostí. Proto sami rodiče často podrývají naši autoritu tím, že o učitelích mluví s despektem. A když k nám nemají úctu oni, nemohou ji mít ani děti.
Setkala jste se někdy s nějakým takovým rodičem?
Bohužel ano, a dalo mi dost práce přesvědčit tu maminku o tom, že je to celé trochu jinak. Učitel si opravdu nehojí na dětech nějaké své ego nebo nedejbože mindrák. Učitel je člověk, který má touhu předat dítěti to nejlepší ze sebe, ze svých vědomostí a zkušeností. Tedy dobrý učitel. A dobrý rodič by měl učitele maximálně respektovat.
Učíte češtinu a dějepis, tedy předměty, jejichž osnovy se nedají obejít. Jaký k nim mají děti vztah?
To je samozřejmě velmi individuální. V jedné třídě máte žáka, který hravě přečte knihu týdně, i žáka, který má problém dočíst odstavec v čítance. To samé platí o dějepisu. Některé děti si rozšiřují znalosti samy, jiné o látku neprojeví absolutně žádný zájem. Já sama jsem to ve škole měla s různými předměty různě a je to naprosto přirozené.
Dokážou vás žáci po devíti letech učení ještě překvapit?
Neustále mě něčím překvapují. Zrovna dnes za mnou přišla holčička po hodině dějepisu, kde jsme probírali Čínu a zmínili jsme se o Konfuciovi, a zeptala se mě, jestli znám knížku Sophiin svět. Já jsem v ten moment měla úplně husí kůži, protože to je moje srdcovka, ve které je pro mě obsažena celá historie filozofie. A naprosto mě šokovalo, že tuhle knížku zmíní dítě v šesté třídě. Tohle jsou moc příjemná překvapení!
Myslíte si, že například zájem o literaturu vychází i z rodiny?
Určitě ano, ale není to pravidlem. Naopak mám i kamarádku, která je velice kulturně založená, navštěvuje divadlo, hodně čte a její syn prakticky vyrostl na kulturních akcích, ale sám si knihu neotevře. Ne, že by snad nechtěl, ale má technický problém. Je silný dyslektik, a tak mu to zatím dělá problém.
O poruchách učení se mluví čím dál tím častěji. Je to opravdu tak výrazný problém?
MF DNES přináší seriál o učitelích pražských základních a středních škol. Příští sobotu vyjde rozhovor s Nelou Vokrojovou ze Scioškoly. ● Je jí 34 let ● Vyučuje češtinu a dějepis na ZŠ Černošice ● Vystudovala střední pedagogickou školu i Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Ve školství nyní působí devátým rokem ● Je maminkou čtyřletého syna. Práce, která naplňuje a péče, než je možné mu během klasické hodiny věnovat.
Co by pomohlo?
dvě. Jinak by se mi celá hodina rozpadla.
Co byste doporučila rodičům těchto dětí?
medaile, je to báječný bonus, ale není to hlavní cíl. Snaha o skvělou jízdu nemusí vždy skončit jedničkou, dvojkou, výsledek může být i horší, ale jde o to, že člověk má dobrý pocit, že udělal, co mohl.
Jak moc „ulevujete“žákům s poruchami učení?
na ráně. U žáků, kteří mají potvrzení od lékaře, samozřejmě přihlížím k diagnóze, mají víc času na vypracování úkolů a podobně, ale z trojkaře jedničkáře prostě neudělám.
Snažíte se, aby byla látka zábavná, a přizpůsobujete hodiny konkrétní třídě, nebo už opakujete to, co se kdysi osvědčilo?
S kolegy se většinou shodujeme na tom, že testy postupně rok od roku zlehčujeme. Neznamená to, že by děti byly hloupější. A pokud je to možné, tak samozřejmě látku nějak aktualizujeme. Například v dějepise se snažím hledat paralely se současností, aby děti viděly, že nějaké historické tendence se opakují, a snažím se tak i rozšířit jejich všeobecný přehled. Nedávno nám dokonce pomohl i youtuber.
Využila jste youtubera?
Na základních školách se stále více diskutuje o nebezpečí takzvaného sextingu. Je to riziko zpráv nebo fotografií, které jsou primárně určené k osobní korespondenci, ale adresát je zneužije a zveřejní jejich obsah například na sociálních sítích. My jsme měli děti poučit o tom, aby si dávaly pozor, co zveřejňují na sociálních sítích nebo co komu posílají. A jelikož já osobně sleduji youtubera Kovyho, vím, že natočil písničku „Selfie Bič“, která je právě o sextingu. Děti pak mnohem lépe porozuměly tomu, o čem je řeč, a ještě je to bavilo.
Máte čtyřletého syna. Jak se změnil váš přístup k žákům poté, co jste se stala sama matkou?
Řekla bych, že předtím jsem je brala spíš jako partnery a kamarády. Od té doby, co mám vlastní dítě, k nim mám mnohem mateřštější vztah. Projektuji si do nich totiž vlastního syna, který jednou bude na jejich místě. Nechci, aby děti byly vystavené zbytečnému stresu, aby byly smutné, aby si vzájemně ubližovaly. Mnohem víc řeším to, jak se ve škole cítí.
Svěřují se vám děti se svými osobními věcmi?