V 60. letech vykolejil vlak úplně stejně
Řekla bych, že možná ještě větší, než mnozí tuší. V každé třídě je minimálně jeden žák s nějakou specifickou poruchou, což znesnadňuje učení jak jemu, tak učiteli i zbytku třídy. Takový žák by samozřejmě potřeboval mnohem víc pozornosti
Středeční vykolejení nákladního vlaku v Radotíně nebylo prvním takovým případem. Snímky z 60. let minulého století zachycují téměř identickou situaci. Jen místo vagonu tenkrát nad podchodem pod tratí visela lokomotiva.
Historické snímky nafotil Ferdinand Löffelmann starší, radotínský fotograf, který dokumentoval tamní okolí. „Nejsme si úplně jistí datem pořízení fotografie. Odhadujeme, že šlo o rok 1961 nebo 1962,“řekl člen Letopisecké komise Radotín Jiří Bárta.
Už tehdy byl pod tratí podchod, přes který se lokomotiva převrátila. „Dnes podchod často využívají děti, které jdou ze školy. Bylo tedy štěstí, že tam ve středu nikdo nebyl,“řekl Bárta. (rsr)
Poslední dobou v tom cítím velkou bezmoc. Na jednu stranu vidím, že to dítě nelze vyčleňovat, protože když mu nejde čeština, neznamená to, že nevyniká v další oblasti. Může krásně zpívat, kreslit, mít obrovský talent na sport... Ale třeba při češtině by potřebovalo mít pro sebe samostatného učitele, který by s ním dané cvičení prošel a udržel jeho pozornost. Já ve třídě s pětadvaceti dětmi mohu jednomu z nich věnovat maximálně minutu Hlavně nadhled. Když po dítěti budou vyžadovat samé jedničky, budou ho tím jen stresovat, ale k žádným lepším výsledkům to nepovede. Myslím, že by se každý individuálně měl zaměřit spíš na cestu a proces než na samotný výsledek. Nedávno jsem dávala dětem příklad s Ester Ledeckou. Ona se pokaždé snaží zajet závod co nejlépe může, a proto je vždycky skvělá. Když se pak podaří něco jako zlatá Tohle je taky poměrně tvrdý učitelský oříšek. Učitel se musí snažit být co nejvíc objektivní, a pokud není, třída mu to neodpustí. Žákům na druhém stupni připadá totiž nespravedlivé úplně všechno. S nastupující pubertou se snaží vymezit vůči autoritám, takže učitel je dost To může být pro učitele opět vstup na tenký led. Svým velkým zájmem o osobní život dítěte může totiž nechtěně sáhnout na bolestivé místo nebo vstoupit někam, kde nemá co dělat. Samozřejmě, že děti podstupují v životě nejrůznější zkoušky. Jejich rodiče se hádají, rozvádějí se... Učitel by měl být pozorovatelem a zasáhnout ve chvíli, kdy je potřeba, nebo vyslechnout dítě, které se mu chce samo svěřit. Zbytečně se ale babrat v rodinných záležitostech nám podle mě nepřísluší.