Kam dál se Severní Koreou

USA a Severní Korea se chtějí domluvit o mírovém soužití, jenže každá ze zemí toho chce dosáhnout po svém a přitom neztratit tvář. Nebylo by však rozumnější kývnout Severokorejcům na jejich požadavky, pokud „s nimi dokážeme žít“? Jinak totiž stále hrozí, že dojde k velkému konfliktu.

Vzahraniční politice je vaše osobní vnímání faktů stejně důležité jako skutečná fakta. To, čemu věříte jako „své pravdě“, se faktickou pravdou stává, protože se podle toho chováte. Tyto dvě věty jsou klíčem k porozumění současnému stavu komplikované strategicko-psychologické hry mezi Spojenými státy a KLDR.

Severní Korea věří, že vybudováním jaderného arzenálu si získá americkou pozornost, aby USA samy měly zájem o ukončení de facto válečného stavu, který minimálně z pohledu mezinárodního práva mezi oběma zeměmi trvá od roku 1953.

A že s jadernou bombou a raketou dostatečného doletu v kapse budou mít při takovém jednání vážnost něco reálného pro sebe získat. KLDR tomu říká „být rovným partnerem“, což je asijská strategie udržení tváře pokerového hráče.

KLDR dobře ví, že USA budou mít nakonec vždy slovy prezidenta Trumpa „větší jaderný knoflík“. Udržení tváře má ale v Asii svou život zachraňující důležitost. Když se v asijské politice tváříte jako mocný, asi si o sobě myslíte, že opravdu jste. Proto jste i potenciálně nebezpečný, tudíž vlastně mocný. Opět hra percepce a faktů. V každém případě chce KLDR jednu věc – domluvit se s USA.

Stálá hrozba konfliktu

Na americké straně panuje názor, že dokud se KLDR nevzdá jaderného arzenálu, ambicí na jeho rozvoj a potenciálně i vývoz, nemá šanci získat jakoukoliv formu mezinárodního uznání, natož pak dohodu s USA. Tato situace navíc KLDR neumožňuje rozvíjet domácí hospodářství, kde zejména infrastruktura výrazně zastarává.

Po dálnicích, kde se dalo ještě před 15 lety bez rychlostního limitu prohánět velmi pohodlně, trvá tehdy hodinová cesta dnes už hodiny tři, a hodláte-li třeba dojet autem z Pchjongjangu až na sever k čínským hranicím, je lépe si na to kvůli stavu „silnic“vyhradit alespoň tři dny.

USA proto vycházejí z toho, že se KLDR musí v zájmu vlastního rozvoje nejdříve vzdát jaderných ambicí a že jí Západ nesmí umožnit, aby si mezinárodním obchodem vylepšila situaci doma. Čas je totiž na jeho straně. KLDR se postupně dostane do ekonomicky smrtelné spirály, tažena jádrem ke dnu. V každém případě USA chtějí jednu věc – domluvit se s KLDR.

Zdánlivě neřešitelná situace, kdy dva chtějí totéž, ale nemohou se domluvit, jak se k tomu dostat. Navíc opakovaně hrozí katastrofou, která by mohla přerůst do prvního otevřeně celosvětového konfliktu 21. století.

KLDR neumí číst hru americké demokracie, která pořád střídá prezidenty, mění strategie, zní mnoha hlasy současně a dělá vše, co se v komunistické zemi stát nikdy

Severokorejský vůdce Kim Čong-un hraje v psychologické hře o život svůj i svého režimu.

nemůže. Americká strana zase čeká na to, až KLDR pod tlakem sankcí ekonomicky zkrachuje a bude donucena k serióznímu jednání, aniž vezme v úvahu, že Severní Korea ve skutečnosti ekonomicky nejspíš již zkrachovala několikrát a k žádnému jednání ji to pořádně nedonutilo.

Možná proto, že si vlastního státního bankrotu Severokorejci prostě nevšimli. Jsou-li životní očekávání vaší populace tak nízká jako dnes u mimoměstské populace – tedy mít střechu nad hlavou, něco k jídlu a občas nějaké topení – není zase tak obtížné to vlastními silami po desetiletí naplňovat a počkat si na toho správného amerického prezidenta. Mezitím ovšem roste váš jaderný arzenál a zároveň klesá vaše ekonomická výkonnost, což je pro svět kolem smrtelná kombinace.

Jedinou cestou kupředu je pochopit vnímání a motivace toho druhého. Na západní straně to znamená porozumět tomu, že přes všechnu bizarnost režimu jsou Severokorejci těžcí pragmatici. Cílem jejich akcí není ovládnout svět, ale zajistit přežití režimu, a tím i vlastní, fyzické. Tím, že USA otevřeně deklarují, že jejich cílem není změna režimu, ale jeho postupné zařazení do mezinárodněprávního života změnou jeho chování, se znovu otevírá cesta k tomu, aby se Severokorejcům žilo přece jen lépe, a nám s nimi tudíž bezpečněji.

Musí se jednat

Zároveň když dva chtějí totéž, není to totéž. Bez ohledu na společné fotky severokorejského generála a Ivanky Trumpové z olympiády žádné strategické rozhodnutí o dalším postupu v KLDR zřejmě ještě nepadlo. Korejci zatím získávají čas na plánované oslavy 70. výročí založení KLDR v letošním září. Bylo by dobře s nimi začít hovořit ještě předtím, protože jejich logika velí na oslavu výročí uspořádat pořádný ohňostroj, a další raketové či jaderné testy přímá jednání jen více znemožní.

Z tohoto pohledu není příliš povzbuzující, že dva američtí diplomaté korejského původu, kteří jsou asi nejinformovanějšími lidmi v USA o skutečném stavu KLDR – Joseph Yun a Victor Cha – právě rezignovali nebo byli odstaveni. Znovu jsme zjednodušili cestu ruským a čínským cestičkám severokorejskými horami a paláci. Ještě že jim Rusové nemají co nabídnout a od Číňanů to Korejci nechtějí.

Jakkoliv to není ani jednoduché, ani příjemné, bude třeba najít cestu k tomu, aby KLDR získala to, co si chce vynutit jaderným arzenálem, ovšem nějakým jiným způsobem. Na okamžitou emocionální námitku: „A to jim snad jako máme dát to, co chtějí?“si lze racionálně odpovědět: „A proč ne, pokud tedy budou chtít něco rozumného, s čím my umíme žít.“S takovým návrhem ovšem musí přijít KLDR, protože hovoří na rozdíl od USA jedním hlasem a přes všechnu sebevědomou rétoriku to je ona, kdo má víc co ztratit.

Psychologická partie

Má-li být budoucí korejský návrh úspěšný, bude muset obsahovat i bezpečnostní záruky pro amerického spojence z Jižní Koreje. Ta nebude riskovat opakování 25. června 1950, kdy ji severní soused napadl a zahájil tak konflikt. Američané zase nebudou riskovat nový Pearl Harbor. Nenechají Severní Koreu dojít až do okamžiku, kdy už by bylo technicky možné provést vojenskou operaci na americkém území. Historie je poučila, že i když je něco hloupé a sebevražedné, zdaleka to neznamená, že nějaká letadla z Asie nepřiletí.

Nebude to tedy hra jenom strategická, politická a vojenská. Bude to do velké míry i složitá partie psychologická. KLDR, tedy Kim Čong-un, v ní hraje o život svůj i svého režimu. Pokusí se nás přesvědčit, že my také. Zatím se mu podařilo jen snížit počet japonských turistů na ostrově Guam, jediné části amerického území, kam dnes asi opravdu umí dostřelit. Přijde-li nakonec KLDR místo hrozeb s logickým návrhem, dostane to, co chce – bude o něm mluvit s USA. Sedmdesát let KLDR je k tomu hezkým kulatým výročím.

Třeba se jednou dočkáme i toho, že na satelitních snímcích nebude namísto KLDR jediné veliké tmavé místo na jinak rozsvícené planetě. Pro severní Korejce to bude znamení, že jejich plně elektrifikovaná železnice konečně našla elektřinu.