SPD riskuje svou existenci

Němečtí sociální demokraté vstupem do vlády Angely Merkelové ohrožují vlastní stranu. Jejich jedinou šancí do budoucna je návrat k autentické levicové politice a pragmatické sblížení s postkomunistickou levicí.

Ještě nikdy netrvalo bezvládí v Německu tak dlouho jako tentokrát. Občané si toho moc nevšimli, jen ty pozornější možná napadlo, že by se mohli obejít i bez vlády. Opravdový neklid vládl jen mezi špičkovými politiky. Hrozilo totiž, že si někteří v předčasných volbách neudrží teplá místečka v Bundestagu. Tato obava panovala oprávněně zejména v případě do temnot zapomnění sestupující SPD.

Typické pro postoj její stranické nomenklatury bylo chování sociálnědemokratického kandidáta na kancléře Martina Schulze. Po prohraných volbách řekl, že strana půjde do opozice a že on se nikdy nestane ministrem v kabinetu Angely Merkelové. Pár týdnů poté chtěl za pomoci směšných argumentů oba sliby porušit. Jen rozhořčený odpor uvnitř SPD ho donutil k ústupu.

Ostatní funkcionáři SPD však rozjeli bezpříkladnou přesvědčovací kampaň a zlomili odpor vlastních členů. Sociální demokraté tedy do vlády s CDU/CSU přece jen nakonec jdou. Bez Schulze a bez šancí na obrodu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Hledáme-li hlavní důvod, proč Angela Merkelová tak dlouho vládne, tak jde o dlouhodobý programový posun CDU z pravého středu do vakua tematické libovolnosti. Tomu, aby se udržela u moci, obětovala kancléřka nezaměnitelnost své strany. Z konzervativní Křesťanskodemokratické unie udělala kočkopsa, který přátelsky vrtí ocáskem úplně na každého.

Není jí svatá ani ideologie, ani strana, ani historické důsledky jejích rozhodnutí. Jediné, co ji opravdu zajímá, je její vlastní úřad. A ten používá především k tomu, aby se v něm co nejdéle udržela. Merkelová je ztělesněním samoúčelné moci.

Politika, která nic neřeší

Ideový podtlak panující ve spolkovém kancléřství po léta nasával všechna témata, která se hodila k udržení moci. A proto dnes koaliční strany nabízejí stejná řešení a liší se pouze na škále „víceméně“. Třeba ohledně krize eurozóny tkví rozdíl jen v tom, že CDU/CSU maskuje politiku vydržování ekonomických invalidů na jihu Evropy tvrzením, že „oni své dluhy jednou určitě splatí, ale napřed jim musíme půjčovat“. To SPD nic netají a říká: „Dejte jim rovnou klíč k naší státní pokladně, Evropa za to stojí.“Koho však mají volit ti, kteří chtějí, aby se dlužníci napřed uskrovnili a zaplatili své dluhy.

Totéž platí i o dalším německou společnost štěpícím tématu. CDU/CSU chce živit méně nepřizpůsobivých ekonomických migrantů a SPD by nejraději vzala všechny naráz. Koho však mají volit ti, kteří migranty nechtějí vůbec?

Tím, že Merkelová udržovala svou moc za cenu programové libovolnosti, vytvořila prostor pro radikální opozici. Dnes se Němcům (v průměru) vede ekonomicky lépe než kdy předtím, ale přesto roste počet lidí, kteří chtějí změnu a volí skutečnou opozici. Je ironií dějin a důkazem dlouhodobě chybné politiky, že dnes v zemi, která dělá desetiletí vše pro to, aby odčinila Hitlera, někteří hovoří o nacistech v parlamentu.

Nebude to věru snadné, ale CDU jako strana věčnou kancléřku přežije. Její nástupce bude zcela zaměstnán tím, aby partaji vrátil opravdu konzervativní program. Ale německá sociální demokracie je již teď existenčně ohrožena. Nový kabinet ještě ani nezačal vládnout a SPD už má podobné preference jako třetí nejsilnější parlamentní strana AfD.

V nejnovější verzi velké koalice bude SPD přežívat jen jako kostra zavěšená na ministerských úřadech jejích vůdců. Pravda je, že si do koaliční smlouvy prosadila hodně ze svého programu. Politicky však bude z jeho uskutečňování těžit hlavně ta, která vládu reprezentuje, Angela Merkelová.

Německá sociální demokracie to má opravdu těžké. Merkelová obsadila „levá“politická témata a příslovečná hospodářská výkonnost vzala SPD sociální otázku.

V roli asistenta věčné kancléřky ztratila SPD spoustu času. A nechce-li skončit s jednociferným výsledkem v příštích volbách, musí udělat velmi radikální kroky. Abych to řekl naostro: K záchraně sociální demokracie vede pouze jedna, těžko schůdná cesta. Programové sblížení (a možná i něco více) s postkomunistickou Die Linke. Hospodářský vývoj k tomu bude SPD nutit.

V průměru se Němcům vede dobře. Ale již nejméně dekádu se společnost příjmově polarizuje. Její střed se vylidňuje a vzniká opravdu velmi bohatá menšina. V nejlepším případě jde o pětinu společnosti. Zbytek příjmově reálně stagnuje či chudne.

Tento dramatický vývoj se prohlubuje ze dvou důvodů. Kvůli globálně končící éře ekonomického růstu a kvůli velmi rychle a s dramatickými důsledky pro počet pracovních míst postupující robotizaci hospodářství. Tyto procesy otázku příjmové nerovnosti nevyřeší, naopak velmi tvrdě nastolí.

S velkou pravděpodobností dojde k rychlému poklesu pracovních příležitostí pro málo a průměrně kvalifikované. Jejich přeškolení na programátory nebo inženýry je iluzí. Pro rostoucí počet lidí proto bude dosud převládající vidina konzumního životního stylu nahrazena otázkou, jak zaplatit nájem i jídlo a co bude ve stáří.

V horizontu pár let se tedy otevírají šance pro autentickou levicovou politiku. V dnešní SPD zatím nevidím nikoho, kdo by si byl těchto výzev vědom, natož na ně nabízel proveditelné odpovědi. Hlavní otázkou je, zdali do té doby SPD vůbec přežije.

V SPD nevidím nikoho, kdo by nabízel správné odpovědi na problémy strany.