MF DNES

Každý může být pěstoun, dětí je dost

Pořád se musím bát, že se ozvou biologičtí rodiče a já se dětí budu muset vzdát. Ale s tím jsem do toho šla, říká pěstounka Naďa Pechová.

- Alena Beníšková redaktorka iDNES.cz

M ěla dva syny a s partnerem chtěla pomoci dítěti, které vyrůstá v ústavu bez rodičů. Nakonec má sama v pěstounské péči děti tři. „Všechny vědí, že jsem jejich máma a vždy tu pro ně budu,“říká pěstounka Naďa Pechová. Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla být pěstounkou? Jako dítě jsem se v rodině setkala s někým, kdo vyrůstal v dětském domově. Když jsem tam byla na návštěvě, bylo mi tak deset let, a to mě ovlivnilo. Když jsem po dvacítce měla vlastní děti, už jsem věděla, že jednou chci dítě do pěstounské péče. Netušila jsem, že budou tři. Kdy jste si řekla: Teď je správná chvíle, abych si vzala dítě do pěstounské péče? S tehdejším partnerem jsme měli dva syny, ale chtěli jsme ještě pomoci jinému dítěti a já si přála ideálně holčičku. Dopadlo to tak, že jsem ji dostala, ale už jsem žila sama, protože s partnerem jsme se rozešli. Mým synům bylo pět a necelých dvanáct let, když jsem dostala do péče nejstarší holčičku. Kolik bylo vám?

Třicet sedm let. Jak dlouho úřady rozhodoval­y o vaší žádosti? Přibližně rok. Bylo náročné dítě získat?

Řekla bych, že jsem to měla složitější, jelikož jsem byla samožadate­lka. Většinou o pěstounsko­u péči žádají páry. Navíc už jsem dvě děti měla. Úřady měly asi strach, abych se o všechny dokázala postarat. Nesmíte mít dluhy, nesmíte být trestně stíhaná, musíte projít náročnými psychologi­ckými testy. Kolik dětem bylo, když jste si je vzala? Přivezla jsem si všechny, když byly malé. První holčičce byl necelý rok, druhé 14 měsíců a chlapečkov­i 19 měsíců. Dnes jim je osm, deset a jedenáct let. Po jakém časovém rozmezí jste dostala další děti? Vždy po dvou letech. Přišly postupně, takže byl vždy čas se jim věnovat. Jak k tomu přistupova­li vaši synové? Zvládli to báječně. Věděli, že přijde holčička, a všichni jsme se těšili na nového člena rodiny. Vzali je jako svoje sourozence se vším všudy. Nikdy mi neřekli, že jsem je o něco ochudila. A samozřejmě jsem je ochudila, protože těm malým musíte dát více času. Mohla jste si děti sama vybrat?

Ne, to nemůžete. Přidělí vám je kraj. Všechny jsou české národnosti? Ano, jen chlapeček je napůl Maročan. Oslovují vás „mami“?

Od začátku. Jakmile slyšely kluky, že na mě tak volají, přejaly to. Samozřejmě všechny děti vám zpočátku říkají „teta“, to je jediné, co umí, ale za chvíli tam byla „máma“a hotovo. Jaká byla cesta od prvního dítěte ke třetímu? Už první holčička byla můj mazlíček. A moje sociální pracovnice mě pak navedla k tomu, že pokud budu mít tři děti, mohlo by to být i moje zaměstnání. Přemýšlela jste o tom, že byste si vzala ještě další dítě? Teď ne, tohle byl můj limit. Ale až vyrostou, nebránila bych se tomu. Jaké je finanční ohodnocení pěstounů? Krátkodobý, neboli profesioná­lní pěstoun má za jedno dítě dvacet tisíc korun hrubého. Já jsem měla osm tisíc za jedno dítě, za druhé čtyři. Dohromady mám nyní za tři děti měsíčně dvacet tisíc hrubého. Je to asi i tím, že krátkodobí pěstouni by měli mít dítě v péči rok, a pak by se pro něj měla hledat náhradní dlouhodobá rodina, nebo by se mělo vracet do ústavů. Když krátkodobí pěstouni přijdou na to, že by to už dál nezvládali, tak to mohou ukončit. Ale já jsem pěstounem nastálo. A nemůžete s tím jen tak skončit.

Přesně. Z dlouhodobé­ho pěstouna se ale může stát i krátkodobý. Pokud se ozvou biologičtí rodiče a projeví o dítě zájem, je mou povinností připravit ho na odchod zpátky do rodiny. Dokážete si to představit?

Šla jsem do toho s tím, že se to může stát. Ale jak rodiče o děti zájem neprojevuj­í, tak už si to nepřipoušt­ím. Ale taky jsem se dřív bála, že se jich budu muset vzdát, asi jako každý pěstoun. K dětem máte citovou vazbu a tím, že je máte odmala, tak je vnímáte jako svoje. Ani o jedno ze tří dětí neměli biologičtí rodiče zájem? Zpočátku byl zájem o tu nejstarší. Na začátku máte dítě svěřené do dočasné péče a asi po půl roce se soudně svěří do dlouhodobé péče. S maminkou jednoho dítěte jsme se sešly právě u soudu, ale už předtím mi psala dopis, že se snaží upravit život, aby si ho mohla vzít zpět. Tak jsem jí řekla, jestli opravdu snahu má, ať se to řeší hned, ne za rok. Nakonec kontakt s ní ustal a dítě zůstalo v pěstounské péči. Věděla jste, co mají děti za sebou, než jste si je vzala? Ano, byla jsem seznámena s anamnézou. Co o rodičích sociální pracovníci vědí, to vám řeknou. Můžete v žádosti upřesnit, jakému dítěti dáváte přednost? Že byste si třeba vzala i postižené dítě? Můžete, ale i pokud máte konkrétní přání, tak jste limitováni. Když chcete bílé zdravé dítě, třeba co nejmenší holčičku, tak čekáte nejdéle. Mně bylo jedno, jaké dítě bude. Každé z těch tří má více či méně problémy. Vezměte si, že jejich matky nežily klasicky. Roli hrály drogy, alkohol. První holčička má nemocné srdce, narodila se v šestém měsíci. Druhá má lehkou mentální retardaci, chlapeček má ADHD poruchu. Ale já na ně tak nekoukám. Pro mě je nejdůležit­ější vychovat je, aby z nich jednou byli slušní lidé a uměli se o sebe postarat. Kladu na ně takové nároky, které mohou zvládnout. Beru je takové, jaké jsou. Ptají se po biologický­ch rodičích?

Máme to nastavené tak, že se mohou kdykoli zeptat, ale nechtějí. Spíš až teď, když jsou starší, přijdou ze školy s tím, že slyšely třeba „tvoje máma není tvoje pravá, běž za svojí“. Bylo jim to líto. Tak jsme si to vysvětlili. Už jsem je naučila, že když jim někdo řekne, že nejsem jejich máma, ať odpoví „ale je, mám dvě mamky“. Důležité je, aby se netrápily. Mají příjmení biologický­ch rodičů?

Ano. Žily děti nějaký čas se svými rodiči, nebo byly od narození v nějakých zařízeních? Chlapeček byl v dětském centru, jedna z holčiček byla od začátku v Klokánku a druhá žila dva měsíce u matky, ale tam byla v ohrožení života. Čemu se vaše děti nejraději věnují?

Holčičky jsou ještě hodně dětské, takže si klasicky rády hrají. Té nejstarší nejde učení, ale je výborná v recitaci, obě chodí na vaření. Chlapeček je zase ohromně inteligent­ní, skvěle mu jde matematika, ale má v sobě tělesný neklid, výkyvy nálad, výbušnost. Ve škole má i asistentku. Řekla bych, že doma to zvládáme lépe než učitelé ve škole. Jak trávíte všední dny, když se děti vrátí ze školy? Mám kadeřnictv­í, tak si to časově přizpůsobí­m. Když přijdou děti ze školy, najedí se, pohrají si a jdeme dělat úkoly. Se školou strávíme podstatnou část odpoledne. Holčičky mají vše vydřené, učení jim moc nejde. Navíc jak je jedna z nich na svůj věk velmi drobná, přijde ze školy a jde na dvě až tři hodiny spát, protože je unavená. Když máme volno, chodíme na procházky, v létě jezdíme k moři. Snažíme se aktivně žít. Jak přistupova­lo vaše okolí k tomu, že jste se stala pěstounkou? Většina mě podporoval­a, ale setkala jsem se i s přístupem, že to dělám kvůli penězům. To mě mrzelo. Kdybych chtěla peníze, tak chodím osm hodin do práce, pak za sebou zavřu dveře a mám zbytek dne klid. Ale tohle máte na celý život. Nemůžete děti hodit za hlavu. U první dcery byla před jedenácti lety odměna pěstouna 3 126 korun. Všem říkám, že mají možnost to zkusit, dětí je spousta. Jak se díváte na krátkodobé pěstouny? Jsou strašně potřební pro nejmenší děti. Každé chce svoji mámu. Není pro krátkodobé­ho pěstouna těžké se po roce s dítětem loučit? Určitě a neumím si to představit, proto bych ho nemohla dělat. Ale oni to vědí, dítě si nepřivlast­ňují, je to jako by ho hlídali kamarádce. Ale chybí dlouhodobí pěstouni, ke kterým mohou děti od krátkodobý­ch přejít, pokud se nevrátí do vlastní rodiny nebo nejsou adoptované. Co by se mělo změnit, aby jich bylo více? Mělo by se o pěstounstv­í víc mluvit. Také by se měla sjednotit ministerst­va, aby to nebylo tak roztříštěn­é, protože teď patříme pod tři z nich

(ministerst­vo zdravotnic­tví, školství, práce a sociálních věcí – pozn. red.).

Vím, že to není atraktivní, ale každý den, který stráví děti v ústavu, je špatný. Ty do tří let tam opravdu nemají co dělat. Chodí k vám nějaké kontroly?

Jako u všech pěstounů každý druhý měsíc. Za ty roky bych řekla, že se na paní ze sociálního odboru děti i těší. Berou ji jako tetu. Co je pro vás jako pěstounku nejtěžší? Když si moje děti myslí, že nejsem jejich máma. Bylo by dobré říkat dětem ve škole, že mezi nimi mohou být takové, které vyrůstají v náhradních rodinách. Aby nechodily a netvrdily pěstounský­m dětem „tohle není tvoje máma“, jako to slyšely moje děti, což je hodně mrzelo. Tohle mi řekla nejstarší dcera. Tak jsem se jí zeptala, kdo ji vychovává? Všechny mé děti vědí, že jsem jejich máma, my pěstouni si říkáme „levá máma“, ta od srdce, a vždy tu pro ně budu. Litovala jste někdy, že jste do toho šla? Jsou chvíle, kdy je člověk unavený, je toho moc, ale pokaždé bych do toho šla znovu. Nikdy jsem nelitovala.

 ?? Foto: David Peltán, MAFRA ?? Pěstounka Naďa Pechová (47) se vyučila na středním odborném učilišti v Praze, pracuje jako kadeřnice. Žije v Jarošově nad Nežárkou v Jihočeském kraji. Nejradši tráví čas se svou rodinou v přírodě. Má ráda jaro a starodávné kočárky.
Foto: David Peltán, MAFRA Pěstounka Naďa Pechová (47) se vyučila na středním odborném učilišti v Praze, pracuje jako kadeřnice. Žije v Jarošově nad Nežárkou v Jihočeském kraji. Nejradši tráví čas se svou rodinou v přírodě. Má ráda jaro a starodávné kočárky.
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia