Soukupová by právem mohla získat tři Litery

Monika Zavřelová redaktorka MF DNES

Spisovatelka Petra Soukupová loni zásobila dětské i dospělé čtenáře. Zatímco ratolesti zasvětila knihou Kdo zabil Snížka? do světa detektivky a správně vsadila na heslo, že malí čtenáři se nemají podceňovat, dospělým v díle Nejlepší pro všechny připomněla, že zatvrzelé žití ve světě jedné, vlastní pravdy je zabiják vztahů, mezilidských i rodinných.

Obě díla jsou však zajímavá ještě z jednoho hlediska – prolínají se. A tvoří tak unikátní literární projekt, který si včera vysloužil dvě nominace na knižní ceny Magnesia Litera v kategoriích Litera za prózu a Litera za knihu pro děti a mládež.

Půjde o téma, nebo umění?

Nominace má Soukupová sice dvě, kdyby se však porotci v obou kategoriích shodli na patřičných kvalitách jejího díla, mohla by si ze slavnostního ceremoniálu odnést hned tři ceny. Kromě výše zmíněných, by mohla uspět i v obecné kategorii – Kniha roku. A to by z jinak věčně poklidného a překvapení prostého večera učinilo zajímavou podívanou.

Otázkou však je, jakou radost by to udělalo autorce. Kdo totiž Soukupovou jen trochu sleduje, ví, že se v pozornosti médií a veřejnosti na rozdíl od některých dalších kolegyň nevyžívá. Je tak možné, že na takovém překvapení bude nakonec záležet více čtenářům a médiím než autorce. Což jí jen přidává body k dobru.

Střízlivou úvahou má však větší šanci v dětské kategorii. Nejen kvůli tomu, že v próze soupeří s šesticí autorů místo trojice, ale i kvůli tomu, že její konkurenti často píší o současných tématech. Těch, která společností rezonují více než sonda do složitých mezilidských vztahů jedné rodiny. Na druhou stranu, porotci Magnesie Litery se většinou drží zlatého pravidla oceňovat dílo a talent, nikoliv pouhé téma, tak snad u toho zůstanou i letos.

Stejně jako před lety Soukupová zaplnila na knižním trhu díru schopností přistupovat k postavám otevřeně a upřímně, mohlo by podobné zjevení nastat i letos. DILIA Litera pro objev roku totiž představuje dvě zajímavé, leč zatím neznámé autorky Annu Prstkovou a Vladimíru Valovou. Nyní sice stojí proti sobě, spojuje je však jedna zásadní věc. Obě se ve svém díle umějí oprostit od sebe sama, psát bez příkras s naprostou oddaností jazyku a stylu. Taková úcta k slovu a textu se dnes jen tak nevidí a do budoucna by mohla příjemně doplnit českou literární scénu, jež je jinak ega, často mužského, plná až dost.