Můžeme i prásknout dveřmi, říká komunista

Kandidáta na šéfa KSČM Josefa Skálu naštval v „kauze Ondráček“Andrej Babiš. Komunisti prý mají vztah k hnutí ANO přehodnotit.

Ačkoli se většina členů vedení KSČM zapřísahá, že dění okolo jejich poslance Zdeňka Ondráčka na vyjednávání o podpoře vlády s hnutím ANO nic nezmění, taková idyla to zřejmě nebude. Ondráčkův konec v čele sněmovní komise pro kontrolu policistů (GIBS) totiž spoustě řadových komunistů vadí.

Respektive především to, jak se k věci postavil premiér Andrej Babiš. Volají proto po tom, aby KSČM vůči ANO razantně přitvrdila. Včetně vyvolání možného referenda o tom, zda vůbec mají Babišovu vládu podporovat.

Poslanci hnutí ANO totiž Ondráčkovi v pátek svými hlasy pomohli do funkce. Když však Babiš viděl masivní protesty, které to vyvolalo, otočil s tím, že jsou připraveni Ondráčka odvolat. Ten pak v úterý na funkci sám rezignoval.

K nejvýraznějším kritikům Babišova obratu patří Josef Skála. Místopředseda pro ideově politickou práci a komunikaci, jak komunisté jeho funkci nazývají. Skála bude v dubnu hlavním protikandidátem Vojtěcha Filipa v boji o post předsedy komunistů. Zdánlivě je možná outsiderem. Ovšem když proti Filipovi kandidoval před dvěma roky, byl ještě větším. Kromě spolustraníků jej neznal téměř nikdo. Přesto na sjezdu získal v předsednickém souboji 155 hlasů proti 203 pro Filipa. Po pro komunisty katastrofálním výsledku ve volbách do Sněmovny jsou jeho šance ještě vyšší.

„Bez vědomí pana Babiše se to, k čemu došlo, jistě stát nemohlo. Je velkou otázkou, o koho se chce opřít. A jak mu ti, s nimiž to chce udělat, teď mají důvěřovat,“říká Skála.

Pokud by se stal v dubnu předsedou KSČM, tak by prý o podpoře vlády vyjednával mnohem tvrději. „V posledních hodinách se odehrávají věci, které vznášejí velmi vážné otazníky. Sleduji rezonance zevnitř strany. Jsou lidé, kteří jsou názoru, že je třeba hlasitě prásknout dveřmi,“konstatuje Skála.

„Náš postup nemůže být stejný jako dosud. Vyžaduje zásadní změny. Množí se dokonce dotazy, zda netrvat na vnitrostranickém referendu. Počátkem 90. let proběhlo k otázce, máme-li zachovat, či změnit název strany. To, co řešíme teď, je minimálně stejně důležité,“dodal kandidát na šéfa KSČM.

Je velkou otázkou, o koho se pan Babiš chce opřít. A jak mu ti, s nimiž to chce udělat, teď mají důvěřovat.

Proč jste tak sveřepě trvali na Zdeňku Ondráčkovi v čele komise pro kontrolu GIBS a nenavrhli někoho jiného?

Kolega Ondráček je špičkový kriminalista, má vrcholnou bezpečnostní prověrku. Bojoval proti organizovanému zločinu a nikdy si neumazal ruce se „šedou zónou“. Čili má velice čistý štít. Zpětně se to může vyhodnocovat všelijak, možná se neočekávala taková vlna, jaká nastala. Když už ale byl navržen a dostal většinu hlasů… Mezi stranami byly nějaké dohody, kdo má obsadit jakou židli. A nebylo žádným tajemstvím, že tato má připadnout KSČM a právě Zdeňku Ondráčkovi.

Ondráček hrdě vyprávěl, jak zasahoval při Palachově týdnu i 17. listopadu 1989. Dokonce připouštěl, že pendrekem dvakrát praštil i ženy. Pak vypadá jako drzost a výsměch, že jste trvali zrovna na něm, ne?

Kdybychom se do toho tématu chtěli zakousnout v náležitém kontextu, museli bychom říct, kolikrát se i větší policejní násilí odehrávalo a odehrává všude jinde v takzvané euroatlantické civilizaci.

Nemuseli. Ptám se na násilné zásahy Ondráčka a spol. vůči pokojným demonstrantům proti komunistickému režimu.

Já vím. Vzpomeňte si ale na policejní zásahy vůči demonstrantům proti zasedání MMF a Světové banky v Praze na Nuselském mostě před osmnácti lety. To byl těžkotonážní zásah.

Proti MMF šly ale demonstrovat vyzbrojené skupiny převážně ze zahraničí. V roce 1989 lidé pokojně vyjadřovali svůj nesouhlas s režimem. To přece nelze srovnávat, ne?

Co se dá srovnávat, je na delší diskusi. V Katalánsku vystřelili demonstrantovi gumovým projektilem oko jen proto, že chtěl nezávislost Katalánska. Ale to bychom mohli pokračovat donekonečna. Jak to, že dnešním demonstrantům nevadí, že v naší politice zaujímají významné pozice lidé, kteří podporovali brutální agrese mající na svědomí statisíce mrtvých, rozvrácené země, migrační vlnu a explozi terorismu? Ale opusťme tuto notu.

Zaplať pánbůh. Ptám se přece, jestli od KSČM nebyla zbytečná drzost navrhnout do funkce symbol represí minulého režimu, který přiznal, že bil i ženy?

Nechci se dělat hezčí, než jsem. Je však nesporné, že jsem na sklonku 80. let hovořil s řadou tehdejších vrcholných politiků o tom, že řešit střet na náměstích není správné. Že jde o politický spor, který se má řešit politickými prostředky. Drtivá většina z těch, kteří vystupovali na těch balkonech, neměla žádný pozitivní program. To byla jenom zaklínadla. Kdyby se s nimi uspořádala veřejná debata, obnažilo by se, že víc než zaklínadla ani neumějí. Ale to je bohužel pryč.

Držme se toho, proč jste na Ondráčkovi trvali i po protestech. Buď jste chtěli provokovat a rehabilitovat, co tehdy se soudruhy z SNB dělal, anebo jste hloupí, protože celá anabáze KSČM kladné body nepřinesla, ne?

Myslím, že kdyby lidé, kteří o tom rozhodovali, věděli, co všechno to vyvolá, možná by rozhodli jinak. V tu dobu hrál roli argument, že je skutečně ze všech poslanců napříč Sněmovnou pro tu práci nejkvalifikovanější. Že pak sehraje tak výbušnou roli pro něco jiného, nikdo nepředpokládal.

Takže to byla hloupost?

Proč používat takové pojmy? Nikdo neočekával, že to vyvolá takovou vlnu. A nikdo tehdy nahlas neřekl, že dojde-li na ujednání mezi několika poslaneckými kluby, začne proti tomu mobilizovat veřejné protesty. Zdeněk Ondráček byl v roce 1989 devatenáctiletý řadový frekventant střední policejní školy. Podobně jako dnešní ministr vnitra v demisi pan Metnar. Je zvláštní, že tomu to nikdo nepřipomíná! Možná že kdyby Zdeněk Ondráček kandidoval za nějakou z pidistran, které tvoří ten Demokratický blok, tak by mu Sorosova práčata vymyslela nějakou ušlechtilou legendu. Třeba, že byl vlastně obětí totalitní zvůle, protože nemohl protestovat a musel stát na straně policie. V NATO nás jako druhý nejvyšší činitel zastupuje člověk (generál Petr Pavel – pozn. red.), který byl za socialismu v nomenklaturních velitelských funkcích. Je velmi zvláštní, že to nikomu nevadí. Jsem proti dvojímu metru.

Když Ondráček oznamoval rezignaci, použil slova o „demokratické žumpě“a „pár křiklounech na ulici“. Nechyběli vám tam třeba „ztroskotanci a zaprodanci“, jak Rudé právo titulovalo signatáře Charty 77?

Zkuste být shovívavější, protože kolega Ondráček je pod těžkým psychickým tlakem. Má dcery, jednu z nich pár týdnů před maturitou. Asi si dovedete představit, co v kolektivu zažívaly. Někdo vyhrožoval fyzickým násilím jemu i jeho rodině. Zkusme člověka v tak nezáviděníhodné situaci nechytat za každé slovíčko.

Klíčovým pro jeho konec byl asi obrat Andreje Babiše, který si během tří dnů rozmyslel, že ho za šéfa komise vlastně nechce. Co jste Babišově otočce říkal?

Vnímám to jako velmi nemilé překvapení. My šli do vyjednávání s očekáváním, že se podaří vytvořit konstelaci výkonné moci, která nepustí zpátky k vlivu dinosaury všech polistopadových loupeží. Mysleli jsme, že je panu Babišovi jasné, že volby vyhrály protestní hlasy. Takzvaná demokratická opozice se krčí ve sněmovní menšině, je nervózní, vzteklá, prohrála i prezidentské volby. A teď se to snaží za každou cenu zvrátit. Žili jsme v domnění, že pan Babiš stojí o seriózní vztah se stranami, jež nepatří do bloku pidistran, které si říkají Demokratický blok, nebo jak. Teď nad tím visí celá řada vážných otazníků. Bez vědomí pana Babiše se to, k čemu došlo, jistě nemohlo stát. Přitom terčem celé té operace nebyl Zdeněk Ondráček, ale pan Babiš. Je velká otázka, o koho se chce opřít. A jak mu teď ti, se kterými to chce dělat, mají důvěřovat.

Opřít se chce kromě socialistů hlavně o vás, ne?

Stojí-li ANO o důvěryhodnou vazbu – dokonce v konstelaci, že chce vládnout menšinově a tyto subjekty by mu to měly umožnit, aniž by se na té vládě podílely – musí mít tyto subjekty nějakou elementární důvěru v to, že ze sebe nedělají užitečné idioty.

Přitom KSČM Babišovi do pomyslné postele skočila jako první a bez větších podmínek, ne?

Nemáme-li si spálit prsty, nesmí na nás padnout ani stín podezření, že jde o něco jiného než nedopustit návrat k vládě těch, kteří tu vládli 28 roků. A vymoci si posuny k lepšímu. K tomu však povede jen jednání, které se opře o většinové veřejné mínění. Právě v tom máme velký dluh. Chce to tím, jaké razíme cíle vůči vítězi voleb, bombardovat širokou veřejnost. Aby bylo jasné, že jednáme v jejím, a ne ve vlastním sobeckém zájmu. Takový postup přinese úplně jiné výsledky než jednání kdesi v zákulisí.

Vzhledem k rychlosti, s jakou jste Babišovi kývli, se spíš zdá, že se po letech chcete podílet na vládě za jakoukoli cenu, ne?

Nerad konstatuji, že to, co říkáte, je i dojem části levicové veřejnosti. Tím víc musíme napřít síly směrem, o němž byla řeč. Razit veřejně své cíle v zájmu většiny na doraz. A zároveň tak, aby nebyly mimo dnešní kontext a realitu. Uvedu příklad: Všichni vědí, že je pro nás problém členství v NATO. My zase víme, že nedosáhneme toho, aby pan Babiš vyrazil do Bruselu oznámit, že z něj vystupujeme. Nicméně lze trvat na základním dokumentu NATO – Washingtonské smlouvě z roku 1949. Její první odstavec říká, že se bude NATO důsledně řídit Chartou OSN. Ta zase říká, že jsou jen dva legitimní důvody, proč použít vojenskou sílu. První, když bude země napadena. A druhý, bude-li vojenský zásah schválen Radou bezpečnosti OSN.

Co by měl tedy podle vás Babiš v Bruselu říct?

Měl by se zavázat, že se tím bude důsledně řídit. Že když mu hvízdnou, abychom někam do světa poslali vojáky – a nebude to na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN – tak je tam posílat nebude. Třeba do Afghánistánu. A místo toho se bude starat o obranyschopnost země. Takových podnětů pro toleranci jeho vlády je víc. Zatím ale nevyužíváme možnosti opřít ten tlak o rezonanci veřejného mínění. I proto v době, kdy narůstají protestní hlasy, náš volební výsledek klesá. To je důvod k zásadní sebereflexi. Utíká nám jedno levicové téma za druhým. Zmocňují se jich levou zadní jiné síly. Plodí to dějinný paradox, kdy nám na tak levicové téma, jakým je rozkrádání veřejných financí a rabování statků, bere voliče miliardářův fanklub.

Myslíte, že když budete tolerovat vládu, hlasy se vám vrátí?

Pasivní tolerance by pro nás byla naprosto smrtící. Dáte-li někomu bianko šek, pak se i realizace vašich návrhů stane jeho politickou kořistí. Máte však i druhou možnost: být aktivním partnerem, který znovu a znovu nastoluje požadavky ve většinovém zájmu. Tlačí jimi na vládu a dává jí na vybranou: buď s tím bude souhlasit, anebo se diskredituje sama. Ne my.

V dubnu na sjezdu kandidujete na předsedu. Pokud byste vyhrál, vyjednával byste s Babišem jinak než Vojtěch Filip?

Vyjednával bych způsobem, který jsem právě popsal.

Filip nevyjednává dostatečně?

Zkuste mě nenutit k odpovědi na takto položenou otázku.

Může sjezd na dosavadním vyjednávání s ANO něco změnit?

Ledacos může změnit nejenom sjezd. V posledních hodinách se odehrávají věci, které opravdu vznášejí velmi vážné otazníky nad vším. Sleduji rezonance zevnitř strany. Jsou lidé, kteří jsou názoru, že je třeba hlasitě prásknout dveřmi. Podniknout rázné kroky, z nichž veřejnost pochopí, že si nenecháme všechno líbit. Vývoj v posledních hodinách je a bude předmětem vzrušených vnitrostranických debat. Jistě z nich vzejdou zásadní náměty ke vztahu k hnutí ANO. Náš postup nemůže být stejný jako dosud. Vyžaduje zásadní změny. Nemůže se stávat, že někdo v zákulisí něco domluví a najednou si to rozmyslí. Je třeba naše kroky víc konzultovat s širokou veřejností, ptát se po názoru celé strany. Stojíme na tak vážné křižovatce, že nemůže zůstat jen na pár lidech z vedení a poslaneckého klubu. Množí se dotazy, zda netrvat na vnitrostranickém referendu. Ve stanovách ho máme. Počátkem 90. let proběhlo k názvu strany. To, co řešíme teď, je minimálně stejně důležité.

Pasivní tolerance vlády by pro nás byla naprosto smrtící.