JAR chce vzít půdu bílým bez náhrady
Jižní Afrika si užívá „ramaphórii“, euforii ze svržení starého prezidenta nahrazeného Cyrilem Ramaphosou, ale Dirk Steenkamp už si neužije vůbec nic.
Tuto neděli kolem sedmé ráno, když kontroloval vodní čerpadlo na své farmě, byl přepaden a zastřelen neznámými nájezdníky.
Jeden z nejznámějších bílých farmářů v JAR – a jeden z mnoha, kteří byli přepadeni a zabiti. V průměru jsou přepadeni dva denně.
Brzy by se tenhle vír měl točit mnohem rychleji a nesrovnatelně dramatičtěji: vládnoucí Africký národní kongres (ANC) začal protlačovat zákon, jímž vezme bílým farmářům půdu bez jakékoliv náhrady.
ANC o tom hovořil v podstatě od příchodu k moci. Neodvážil se to ale udělat, protože se bál, že by rozbil křehké smíření černochů a bělochů v zemi.
Ale nový prezident Ramaphosa, o němž britský týdeník The Economist ještě před dvěma týdny psal pod titulkem Nový prezident, nová naděje aneb jak napravit JAR, přitlačil na pilu. „Je třeba napravit nespravedlnost minulosti, prvotní hřích, který se táhne od 17. století, kdy evropští kolonisté sebrali půdu domorodým kmenům,“prohlásil.
A dodal, že předání půdy urychlí.
Příslušný zákon, který podala krajně levicová strana Bojovníci za ekonomickou svobodu, schválil parlament drtivou většinou 241:83.
Je paradoxní, že se tak děje ve chvíli, kdy sousední Zimbabwe, které před lety začalo úplně stejně napravovat křivdy historie a zabíralo bělošské farmy, uznalo po desítkách let, že udělalo zásadní chybu. Zruinovalo zemi, protože farmy přestaly produkovat. Zimbabwe, jež do nezávislosti v roce 1980 vstoupilo jako jedna z nejbohatších afrických zemí, se propadlo mezi ty nejchudší a nová vláda teď zvažuje vrácení farem tehdejším vlastníkům. Někteří už si je ale převzít nemohou: zabírání půdy v praxi neznamenalo jen vyhánění farmářů, ale mnohdy i jejich zabíjení.
V Jižní Africe by zabrání půdy bylo ještě spornější než v Zimbabwe.
Zatímco běloši se začali v tehdejší Jižní Rhodesii usazovat a zabírat půdu ve větším množství až po první světové válce a hlavní vlna dorazila až po té druhé, kolonisté v dnešní Jižní Africe jsou nepřetržitě od 17. století. To znamená od časů, kdy některé kmeny, k nimž se černí Jihoafričané hrdě hlásí, nebyly ještě ani na svých´ nynějších územích. A tehdejší kolonisté někde zakládali farmy na de facto neobsazeném území. Jenže to je jen jedna část pravdy. V roce 1913 bílí Jihoafričané schválili zákon, jímž sebrali velké části černochů právo vlastnit půdu, což bylo po letech ještě posíleno zákony apartheidu. To znamená, že černoši mají zásadní historický handicap, který je dodnes znevýhodňuje. I kdyby nechávali sto let ležet půdu ladem, mohl by na ní nyní například pokračovatel rodu začít hospodařit, což nemůže.
Situace vypadá tak, že dnes běloši vlastní 72 procent obdělávané individuálně vlastněné země. V roce 1994, kdy v JAR padl apartheid, patřilo barevným farmářům 14 procent půdy, dnes je to 27 procent.
Tuhle změnu přinesly dva vládní programy. Ten první je zaměřen na vykupování půdy, vláda tak vykoupila čtyři procenta celkové rozlohy země a předala ji novým majitelům. Dalším řešením je „program 50–50“, který začal před dvěma roky. V zásadě jde o vytváření jakýchsi společných firem, při nichž stát zaplatí bílému majiteli půlku jeho farmy, již dostanou dělníci, kteří tam pracují. Výkupy jsou však obvykle pod tržní cenou.
Bílí farmáři se brání, že je neústavní, aby někdo bral soukromý majetek bez odškodnění. Argumentují příkladem Zimbabwe a vykreslují budoucí propad, nedůvěru zahraničních investorů a „arabské jaro“, jak to nazval jeden z nich, jež jednou zachvátí zchudlou JAR.
Černoši opakují, že pořád žijí jako bezzemci ve vlastní zemi.
Prezident Ramaphosa říká, že převzetí neproběhne metodou „prašť a seber“jako v Zimbabwe. Konkrétnější plány zatím nejsou.