PŘEŽÍVÁM DÍKY KONCERTŮM
Zvláštní situace. Jako by se vrátil čas. Před osmi lety jsme si povídaly o úplně stejných věcech. O boji s rakovinou, o naději. Tehdy se rozhodla o své nemoci promluvit poprvé. Je to tu znovu. Druhý boj, druhá naděje.
Když jste plánovala tři velké dubnové koncerty, už jste věděla, že se nemoc vrátila, nebo to bylo ještě předtím? No, to už jsem opravdu hodně věděla. Byla jsem po dvanácti chemoterapiích a ležela v nemocnici po velké operaci. S kluky z kapely jsme si povídali, že něco vymyslíme. Operace byla 20. září, tak jsme naplánovali duben. Říkala jsem si, že v dubnu už budu úplně v pohodě, plná síly.
Bylo to proto, abyste v té vší hrůze měla nějaký cíl, důvod těšit se na něco? Přesně tak. Věděli jsme, že nějakou dobu nebudu moct hrát, tak jsme si řekli, že bude dobré mít něco, na co se můžu upnout a směřovat k tomu energii. Tedy důvod co nejrychleji se z toho všeho vyhrabat. Kluci do týdne zařídili termíny, vybrali jsme Ostravu, Brno, Prahu a v ní Forum Karlín. Nemůžu se dočkat.
Duben se blíží, jste tedy úplně v pohodě, jak jste odhadovala? Z mého prvního příběhu jsem si pamatovala, že jsem po operaci chodila na třiatřicet ozařování. A při ozařování i chemoterapiích jsem normálně koncertovala. Tak jsem si říkala, že to bude dobré, už to přece znám. Tentokrát mi dali po operaci jen pětadvacet ozařování. Bylo to ale trochu jiné. Tělo je o osm let starší. Zdevastovanější tím, co do něj už naprali. Operace byla o dost větší, únava větší. Zkrátka ten dojezd je a bude dlouhý. Nicméně je třeba to přeprat, jít dál. Budu dobrá. Nemůžu zůstávat doma, ležet.
Proč ne? Prostě nemůžu. Vím, že by to byla cesta do pekla. Potřebuju už být v pohybu. Na druhou stranu vím, že se teď musím šetřit víc. Balancuju na tenkém ledě. Chtěla bych dělat všechno normálně a přitom cítím, že jsem neskutečně unavená. Musím někde v sobě najít zbytky trpělivosti.
Vy jste celé loňské léto koncertovala, objížděla festivaly. To bylo v době, kdy jste chodila na chemoterapie a čekala na operaci?
Ano.
Co na to doktoři?
Na tohle téma s nimi moc nemluvím, protože si nemyslím, že by někdo z nich absolvoval každý týden chemoterapii a ve stejný týden hrál koncert pro deset tisíc lidí na festivalu. To nezažili, nemají s tím zkušenost, tak co by mi k tomu řekli? Už to ale znají. Moje paní doktorka Koževnikovová zažila totéž, když jsem se léčila před osmi lety. Chodila jsem na chemoterapii jednou za tři týdny a stále hrála. Teď jsem chodila na chemoterapii každý týden a hrála ještě víc a k tomu natočila klip. Prostě jsem se rozhodla, že dokud budu moct,buduzpívat.
Jak to šlo?
V pondělí jsem šla na chemo a věděla jsem, že do soboty se z toho musím dostat. Takže středa docela dobrý, čtvrtek docela dobrý, pátek většinou trochu peklo. Říkala jsem si, tak zítra to nedám, snad to každý pochopí. Navíc šlo o festivaly, kde je spousta kapel, takže se to dalo řešit. V sobotu ráno zázrak. Někde se objevila nějaká síla. Odjela jsem na místo, vylezla na pódium a v tu chvíli, ve vteřině, jsem cítila neuvěřitelnou energii, kterou mi lidé dávali. Já ten koncert odzpívala, jako by mi bylo osmnáct. Samozřejmě jsem se potila jako blázen a funěla. Smála jsem se a říkala si: Ty jo, ty jsi pankáč, to je maso, jsi hrdina!
A co se dělo potom v neděli?
Pořád jsem byla tou energií nabitá. Plná síly. A v pondělí jsem zase šla na chemoterapii. Tam jsem se na postýlce zklidnila. Na pár hodin jsem dostala kapačku a dostavil se takový lehce sjetý stav, jak jsem dostávala k chemo i nějaké zklidňující látky. V tomhle zvláštním stavu jsem byla celý den. Pak ty další dny byly jak kdy. Někdy hodně zajímavé. Já se ale upínala k další sobotě. Měla jsem se na co těšit. Tak jsem přežívala. Ty tři termíny koncertů, které budou teď v dubnu, působí stejně. To, že se k nim přibližuju, mě drží v napětí. No když řeknu, že mě to drží při životě, není to vlastně ani velká nadsázka.
JAKO BYCH SE PROPADALA
Vybavujete si den, kdy jste se dozvěděla, že se rakovina vrátila?
Moc dobře, bohužel. Těším se, až na něj zapomenu.
Bylo hezky, teplo, léto před vámi?
Bylo krásně, 15. května. Slunečný den. Šla jsem na běžnou kontrolu k paní doktorce Skovajsové, potom jsem měla jet za Prahu na jedny narozeniny. Tak jsem se načinčala. Mirka Skovajsová říkala, že mi to sluší, vypadám prý dobře. A že i mamograf vypadá krásně. Ještě jsem šla na sono. Mezitím jsme si vyprávěly. Měly jsme zrovna takové poměrně vážné téma a ona mezi řečí řekla: Tohle se mi ale vůbec nelíbí. A byla taková zvláštní pauza. Já myslela, že to říká k tomu, o čem jsme se bavily. Jenže ona tu větu zopakovala. Přímo mě oslovila, řekla přesně: Holčičko, tohle se mi ale vůbec nelíbí. V tu chvíli jsem věděla, že jsem v háji.
Co se s vámi dělo?
Tak nějak jsem se zhoupla. Všechno se zatočilo. Jako bych se propadala. Jako by mě táhnul nějaký vír. Byl to fakt hnus. Zeptala jsem se doslova, jestli jsem v průseru, a ona kývla. Hned druhý den jsem šla na biopsii, ale Mirka Skovajsová je tak zkušená, že to věděla i bez ní.
Je lepší nevědět, co vás čeká, nebo prožívat podruhé to, co už znáte?
Je to jiné. Řekli mi, že to není návrat nemoci. Že je to druhá nemoc.
Jak to?
Já to taky nechápu. Nešlo o recidivu, bylo to na druhé straně. Genetika ukázala, že mám k tomuto onemocnění náchylnost a moje tělo si s ním samo nedokáže poradit. Já jsem vlastně nebyla schopná se uzdravit. Ten druhý příběh byl logickým vyústěním toho, co se mi dělo po skončení příběhu prvního.
Jak to myslíte?
Prostě jsem neměla ani vteřinu času pro sebe. Přicházela jsem postupně bez pauzy o všechny své nejbližší milované bytosti. Já u všeho nepřetržitě asistovala. Další a další moji lidé kolem mě umírali na rakovinu a já si říkala, že jestli to neskončí, znovu onemocním i já. Tak to taky dopadlo. Už když jsem se léčila poprvé, umírala moje skoro sestra, se kterou jsem vyrůstala. Když jsem byla po druhé chemoterapii, zemřela na rakovinu plic. Tehdy mi to zavolala její maminka. Tím ale ty ztráty pouze začaly.
Ano, vzpomínám si, jak jste mi o tom tehdy vyprávěla a já si říkala, že taková zpráva se snad ve vaší situaci ani nedala zvládnout...
Pak umírala maminka mého partnera. Milovala jsem ji, byla to máma nás obou. Já byla přesvědčená, že ji zachráním. Zařizovala jsem pro ni všechno možné. Byli jsme stále celá rodina s ní. Bylo to strašně dlouhé a emočně neuvěřitelně náročné. Když to skončilo, hned onemocněl můj táta. Nádor na játrech. Zemřel velice brzy. Vlastně to bylo dobře, protože nezažil to co Zdenička. Pak zemřela moje kamarádka. Měly jsme se moc rády, téměř denně jsme si volaly. Točila mi videoklip Noc na zemi, bezvadná holka. Umírala doma. Neuvěřitelně statečná. Já byla skoro poslední, kdo k ní mohl, kdo ji viděl pár dnů před jejím odchodem. Taky mi odešla moje bývalá manažerka a dlouholetá přítelkyně. Moc mi pomáhala při mé první nemoci. Taky i díky ní jsem to poprvé zvládala se ctí. Byla mou rádkyní, průvodkyní peklem. Ona svůj boj prohrála.
Tohle vše se dá přežít?
Nedá. Vždyť jsem to taky málem nepřežila. Myslím, že víc už vydržet nejde, je to strop.
MUSÍM SE ZACHRÁNIT
Nepřemýšlela jste, čím to je, že někdo životem projde jako rozkvetlým parkem a jiný prožívá jedno trápení za druhým? Lidé často hledají odpovědi v astrologii a ezoterických naukách. Vy ne?
Možná, že s odstupem takhle budu přemýšlet. Ale když řešíte kapačky, ozařování a operace, na astrologii není prostor. Někdo v tom třeba jede, já ne. I když na druhé straně myslím, že hlava je propojena s tělem. Vlastně to vím zcela jistě. Když někdo žije v úzkosti,
v nenaplněné touze a setkává se denně jen s utrpením, nemůže z toho vzejít nic dobrého, jen nějaká nemoc. Možná, že budu muset na nějakém duchovním přístupu trochu zapracovat a naučit se starat se teď především sama o sebe. Pokud bych dál žila v tom v čem dosud, byl by to můj konec. Ale nemohla jsem říct, tak se tady zblázněte, umírejte, nějak se o sebe postarejte, já mám dost svých starostí. Kdo by to udělal?
No, já myslím, že jsou lidé, kteří by to klidně udělali. Já vím. Teď už taky vím, že nemůžu zachránit celý svět, protože tím zabíjím sebe. Musím se teď od všech strašných věcí odstřihnout, utéct a zachránit se. No to je tedy hezký rozhovor, brr.
Víte, já ani nevím, co v takových situacích říkat, jak se ptát. Věta, že to bude dobrý, je asi blbá, že? Když je člověk tak vážně nemocný, jeho nejbližší a lidi kolem něj jsou stejní chudáci jako on. Sice jim nehrozí smrt, ale nemůžou vůbec nic dělat. A bezmoc je zoufalá. Nevědí, co říkat, jak se chovat. Ten nemocný je stejně se vším sám. Je samozřejmě příjemné, když vás někdo vezme na procházku, uvaří vám, je na vás milý. Ale nikdo vám nepomůže. Pomoct si musíte sama. Oni jsou někdy paralyzovanější než vy.
Když jsme mluvily o první nemoci, řešila jste, zda to tajit, nebo veřejně oznámit. Teď podruhé jste taky nad tím přemýšlela? Teď mně to už bylo jedno, protože už vím, že sdělená bolest je poloviční bolest. Tenkrát jsem během léčby vymyslela kampaň na prevenci, která měla velký dopad. Hodně lidí sledovalo mou cestu, svěřovali se mi se svými příběhy. Tak jsem si jen říkala, aby se nevyděsili, když se dozvědí, že je to tady znovu. Aby jim to nevzalo naději, jestli mají za sebou podobnou zkušenost. Pak jsem si řekla, že o tom musím zase mluvit. Protože to, že je to tady znovu, neznamená, že to znovu potká každého. A zvedla se další
vlna dopisů a vzkazů. Ženy zase píšou, že půjdou určitě hned na preventivní prohlídku. Třeba to zase některým lidem pomůže k rozhodnutí.
Není to vysilující, když vám lidé píší své příběhy, svěřují se s bolestí a trápením? Myslím, jestli vám to vlastně taky neškodí, zda to není další stres?
Když se kampaň rozjela, bylo to opravdu chvílemi až vyčerpávající. Na jedné straně jsem měla v lidech obrovskou oporu. Dávali mi energii, sílu, naději. Ale mělo to i temnější stránku. Někteří mě trošičku vysávali, i když si to asi neuvědomovali. Ptali se, co mají dělat, když mají bolesti, co mají jíst. Já jim odpovídala, že nejsem lékař, ale pacient, že se musí ptát doktorů. Pán mi poslal fotku s malým chlapečkem. Psal, že jim maminka umřela na rakovinu, že zůstali sami a že mi drží palečky. Myslel to určitě dobře, ale proč mi to posílal? Malé dítě, kterému umřela maminka na rakovinu prsu, se kterou já sama bojovala. To bylo opravdu moc povzbuzující. Mně se pak o nich zdálo, dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Pak ale někdo napsal: Děkuju, zachránila jste mi život. No tak to byl pocit, který se nedá popsat.
Tak nelitujete, že jste tu kampaň rozjela a o své nemoci mluvila?
Ne. Chci dávat najevo, že člověk se tou nemocí nemusí dát zválcovat. Lidé mě vidí na koncertech, v televizi a třeba si řeknou, že když to zvládnu já, tak oni taky. A pro mě to je motor. Neberu to tak, že já pomáhám jim. My si vlastně pomáháme navzájem.
Znám ženy, které šly na preventivní prohlídku díky vaší otevřenosti, a přiznávám, že já taky, poprvé.
No to je dobrý, to tam pěkně napište.
Nemůžu, protože pak už jsem zase dlouho nebyla.
No tak napište, že jste dlouho nebyla a že pomažete.
LETOS BEZ ŠÁTKU NA HLAVĚ
Tak jo. A jaké máte plány, co bude dál?
Teď se musím věnovat sobě. Koncerty budou nádherné, ale budou mě stát spoustu sil. Pak se už konečně chystám někam vypadnout. Nevím, jestli na Moravu ke kamarádům nebo do lázní, do hor, k moři nebo poletím na Mars. To je jedno, jen vím, že musím vypadnout, dát své tělo dohromady a jen odpočívat. Na druhé straně nechci být nějak hysterická. Někdy se natolik nervuju pocitem, že si musím nutně odpočinout, až jsem tak rozhozená, že si stejně neodpočinu. Tak bych to chtěla nechat plynout. A pak bude léto. Fesťáčky, cesty na ně, sranda s kapelou v autě, skvělí lidi na koncertech. Tentokrát si to vychutnám bez chemoterapií, bez šátku na hlavě.
Vy ale tentokrát máte vlasy. Poprvé jste měla hlavu úplně dohola.
Na rozdíl od prvního příběhu mi teď vypadla jen půlka vlasů. Existuje totiž taková novinka, chladicí čepička, kterou vám dávají na hlavu během chemoterapie. Žádná hitparáda, vlastně je to dost nepříjemné. Některé ženy to ani nevydrží, ale myslím, že se to vyplatí. Pořád mám vlasy, i když mnohem horší než dřív. Někdo si možná řekne, že myslet při takové hrůze na vlasy je divné. Ale pro psychiku mnoha žen je to moc důležité. Přestavte si, že žena je nateklá po kortikoidech, přijde o řasy, obočí, vlasy. Mnohdy je tím totálně zdecimovaná, má pocit, že ztratila ženskost a je k ničemu. Maličkost, ale může být velmi povzbuzující. Ta čepička je novinka, zatím ji mají jen některá pracoviště, ale doufám, že se rozšíří. Jen mě zarazilo, že její použití nehradí pojišťovna. To mi přijde divné. Psychická kondice při léčbě je devadesát procent úspěchu. Tak si říkám, že kdybych měla trošku víc síly, opřu se do toho a spustím snad kampaň za chladicí čepičky.