Hledají se řidiči i pekaři. Marně
Ten dláždí ulice, ten kove podkovy, ta krmí slepice, ta peče cukroví. Ten umí to a ten zas tohle, a všichni na trhu práce chybí moc, mohl by znít aktualizovaný text Werichovy písně, která by popisovala současnost.
Třiačtyřicetiletý Jaroslav je vystudovaný stavbař s dvacetiletou praxí, dvěma dětmi a hypotékou na krku. Když měl pocit, že už už při práci v projekční kanceláři vyhoří, usedl za volant autobusové příměstské linky. Jistě, žádný klid na šoférském sedadle nemá, a přesto si po pár měsících libuje: „Mám opět pocit, že dělám smysluplnou práci, o kterou někdo opravdu stojí. A která je i finančně zajímavá.“
Jak by ne, vždyť se díky němu podařilo zaměstnavateli umořit alespoň jedno pracovní místo – a i to je v současnosti úspěch.
Snad v každém městě a každém kraji totiž shánějí řidiče autobusů, trolejbusů či tramvají. Kdo má zájem a předpoklady bezpečně převážet cestující, může začít téměř od minuty. I bez toho, že měl v kapse řidičské oprávnění skupiny D.
„Požadovaná kvalifikace: Řidičské oprávnění skupiny D, případně můžeme zajistit potřebné rozšíření oprávnění ze skupiny B nebo C,“stojí například v inzerátu jihlavského dopravního podniku, kterému chybí přibližně desítka šoférů, ačkoliv nabízí množství dalších benefitů: slušnou mzdu, příplatky, odměny, stravenky či levnější dovolenou. Jenže zájemců stále není dost, a tak když přijde chřipková epidemie, musí se v Jihlavě rušit spoje, jako se to stalo před dvěma dny.
Čtvrt milionu volných míst
Právě řidiči autobusů patří k profesím, kterých se v Česku v době vrcholící konjunktury zásadně nedostává. Chybějí jich tisíce, jen v Praze by jich bylo potřeba přijmout více než tři stovky.
Jenže v situaci, kdy je u nás podle údajů ministerstva práce bezmála čtvrt milionu volných pracovních míst a nezaměstnanost se krčí pod hranicí čtyř procent, se každý schopný zaměstnanec těžko hledá, nejen řidiči hromadné dopravy.
„Zaměstnavatelé těžko hledají i řidiče kamionů, pracovníky do call center nebo na těžší manuální práce,“vypočítává Tomáš Surka, bývalý výkonný ředitel personálně–poradenské agentury McRoy.
Mezi málo populární zaměstnání patří i práce pro úklidové firmy, v pečovatelství, ubytování, stravování či stavebnictví, další podniky těžko shánějí IT experty nebo vyučené odborníky, především technického zaměření.
„Na Liberecku aktuálně hledáme pracovníky do výroby, mezi nimi údržbáře, seřizovače a další odborné profese. S mnoha průmyslovými firmami v okolí máme tento problém společný. Přestože poptávka po našich produktech roste a dokonce rozšiřujeme výrobu, pracovníci chybí,“posteskne si Kateřina Knihová ze společnosti Korado, která vyrábí radiátory.
Její slova potvrzují i statistiky pracovních agentur. Společnost Profesia za loňský rok evidovala nejvíc pracovních nabídek například pro dělníky, operátory strojů a zařízení, skladníky, montéry, ale také prodavače či obchodní zástupce.
Kdo bude péct a stříhat?
Že chybějí uchazeči o místa v továrnách, kteří mají na starosti těžkou fyzickou dřinu, bylo jasné již před pár lety. Jenže nyní se nedostává i kvalifikovaných řemeslníků v mnohem „čistší“výrobě – například kadeřnic nebo pekařů.
Je přitom paradoxní, že sice zákazníci mají zájem o kvalitní služby a řemeslnou výrobu od voňavých rohlíků přes hezký účes po dobře položenou podlahu, jenže
už pomalu není, kdo by pro ně pekl, stříhal nebo pracoval.
„Téměř v každé z našich patnácti pekáren nabízíme volná místa. Spolupracujeme s učilišti a nabízíme mladým pekařům místa, ale ze škol jich vychází velice málo,“líčí Pavel Meduna z pekáren Globus.
A úplně stejné zkušenosti jako ve velkých pekárnách mají i v rodinných podnicích, jako je třeba kladenská rodinná pekárna Kompek. „Kvalifikovaných lidí bylo v oboru vždycky dost, až teď se to mění. Pekařské obory skoro vymizely, a je tedy skoro nemožné sehnat vyučené pekaře. Sháníme je proto pomocí nástupních příspěvků nebo odměn za nového zaměstnance,“líčí jednatel Kompeku Marek Nozar.
Firmy si vychovávají dorost
Co s tím? Některé firmy horečnatě zvyšují nástupní mzdy a rozšiřují benefity, další motivují své zaměstnance, aby neodcházeli ke konkurenci či do penze, a nabízejí různé možnosti zkrácených pracovních úvazků. Velké továrny, kterým schází tisíce dělníků, přivážejí do Česka pracanty ze zahraničí.
Jenže ne vždycky je taková strategie úspěšná – vyprávět by mohly Pardubice, které jsou plné dezorientovaných mongolských dělníků z továrny Foxconn – a stejně je to pořád málo. Proto si společnosti začaly vychovávat i svůj dorost. Třeba právě v kladenské pekárně.
„Musíme podstoupit i to riziko, že je tu vyučíme a oni pak odejdou jinam, nejčastěji zcela mimo branži,“přiznává jednatel Kompeku.
A stejnou cestou jdou i další společnosti, nejen ty rodinné. Například nadnárodní dodavatel elektřiny a plynu E.ON se rozhodl utužit spolupráci se středními školami či učilišti, ostatně jako další strojírenské a průmyslové podniky.
Loni se tak dodavateli energií podařil malý zázrak, totiž obsadit všechna volná místa. „Velmi důležitou roli v tom hrála právě výborná spolupráce se školami v Hluboké nad Vltavou a Sokolnicích. Absolventi programu Montérský dorost se u nás nakonec uplatní ve více než 80 procentech,“těší personálního ředitele Milana Kroupu.