KARAVANEM do hor
Ještě před odjezdem jsem si v duchu ťukala na čelo. Karavanem do hor? Do čeho jsem se to uvrtala?! Nakonec je z toho láska na celý život.
Děti nadšené, já nejistá, manžel značně skeptický. Tak vypadala situace v naší rodině, když jsem oznámila, jakou mám za úkol napsat reportáž. Jakmile jsme se ale vydali s karavanem na cesty, naprosto nás to chytlo. Teď to vypadá, že jinak už o prázdninách – v zimě, v létě – nepocestujeme. Ale popořádku. Vůz jsme si jeli s Michalem vyzvednout do Pardubic do firmy BARTH Caravan. Přidělili nám fungl nového, jen rok používaného Lukáše, tak se jmenonáš val dům na kolečkách. Následovala hodinka školení, abychom věděli, kde se co zapíná a vypíná, kam se lije benzin a kam voda, a pak už muž vyfasoval klíčky a mohli jsme vyrazit. Lukáš je automat, trochu jsem se proto bála, jak si Michal poradí, ale kupodivu se rozjel hladce, bez trapných přískoků, kterých jsem se obávala. V Praze už na nás čekaly děti a také hromada zavazadel, lyží, bobů, plyšáků a všech nezbytností nutných na týdenní pobyt v horách. Byla jsem zvědavá, jestli je Lukáš vůbec pojme, ale byla jsem dost mimo – vešel by se do něj dvojnásobný náklad a ještě by zbylo místo. Zatímco jsem se nemohla nabažit, jak důmyslně praktické skříňky se skrývají v útrobách vozu, děti se už připojovaly k wifině. A Michal? Volil na navigaci náš cíl pro první noc – Štrasburk. Rozhodli jsme se totiž vydat s Lukášem do francouzských Alp a starobylý Štrasburk je hezky po cestě.
Cesta krásně ubíhala, děti připoutané za stolečkem „pařily“na mobilech, muž si užíval řízení a já se učila pracovat s mobilní aplikací Campercontact. Najdete tam místa, kde můžete s karavanem parkovat přes noc, kde doplnit vodu, dobít elektřinu, vylít obsah biologického záchodu apod. Karavanisté navíc přidávají svá hodnocení, takže dopředu víte, do čeho jdete. I když... Ale o tom později.
Pro první nocleh jsme zaparkovali na místě vyhrazeném karavanům v Kehlu u Rýna, kousek od Štrasburku. Zatímco jsem vařila večeři (Lukáš disponuje skvělým plynovým vařičem a velkou lednicí i s mrazákem, taktéž na plyn), Michal se do tmy vydal řešit elektřinu a poplatky
Aplikace nás místo k parkovišti karavanů dovedla ke sjezdovce. Trefili jsme se až napodruhé.
za stání. Přeci jen jsme potřebovali dobít notebooky, což záložní baterie nezvládne, ta utáhne jen svícení. Za chvíli se vrátil s tím, že vše je hotovo. Jednoduché jako facka. Stačilo do jakéhosi automatu strčit kreditku, navolit číslo stání a zásuvky. Automat vysosal z karty pár eur a pustil nám proud. To bylo radosti! Děti si mohly pustit svůj oblíbený film.
Jak jsme časem zjistili, takhle jednoduché to bylo na většině míst, kde jsme nocovali. Občas byl problém jen s vodou, protože ji na zimu odpojovali, aby nezamrzla. Tu jsme ale chytře mohli doplnit na benzinkách zdarma, stejně tak vypustit tu odpadní ze srpchy a dřezu. Stačilo jen sledovat speciální označení pro karavany.
Potrénovat svou kreativitu jsme si ale přeci jen mohli už druhý den, když jsme dorazili do cíle naší cesty – francouzského alpského střediska Les Menuires. Navigace z Campercontact nás místo k parkovišti přivedla ke sjezdovce, kde si to svištěli lyžaři. Až když jsme projeli celým městem, chytla se a ukázala jinou trasu. Až později nám došlo, že nerozlišuje zimní a letní období. Kde byla v létě cesta, byla v zimě sjezdovka.
Další „zábavné“chvilky nás čekaly na parkingu. Když už jsme zvládli zaplatit v automatu za vjezd a závora nás pustila, zjistili jsme, že ačkoli místa je dost, všechny elektrické přípojky jsou obsazené ostatními karavanisty. Nezbylo nám než si dobíjet za draho z automatu, který zároveň vydával vodu a dovolil do něj vylít splašky. 20 minut připojení ale stálo dvě eura! Navíc to naše baterky zrovna nevytrhlo. Než se dobil notebook, žetonů jsme tam naházeli docela dost.
Zatímco jsme dolévali vodu do útrob našeho miláčka, začali se k automatu najednou trousit ostatní karavanisté i se svými záchody. Šli si je vylít do námi otevřeného automatu. V tu chvíli nám to došlo. Proč tam házet žetony, když je tam za nás hodí někdo jiný? Už jsme utratili dost! Byl už večer a děti z okýnka napjatě pozorovaly, kdo bude mít plný záchod, půjde ho vylít a dobije nám tak baterky. Pár dobráků se našlo. Ta dětská radost, když se začal dobíjet notebook! My byli nadšeni zase ráno, jeden karavanista totiž odjel a uvolnil nám tak přípojku, kde jsme mohli po celý den čerpat elektřinu za mnohem menší peníz.
Pak už jsme si celý týden užívali lyžování. Parkovali jsme hned u sjezdovky, stačilo připnout lyže a jelo se. Večery jsme věnovali společenským hrám s našimi dětmi, sledování filmů nebo jen tak – povídání a čtení. A spaní? Musím říct, že jsem se už dlouho tak dobře nevyspala. Uvnitř Lukáše je spousta prostoru a postele jsou moc pohodlné. A i když mrzlo, až praštělo, v noci i minus deset, uvnitř bylo díky plynovému topení krásně teplo. Jen neradi jsme karavan vraceli. Úplně jsme se do svobodného způsobu cestování zamilovali. V létě si ho určitě půjčíme znovu, tentokrát se chystáme za sluncem: na jih Itálie.