Lvíče není plyšák a tygr nepatří na porážku!

Aniž by vzbudila větší pozornost, byla tento týden zveřejněna informace, že by se u nás měly zpřísnit podmínky pro chov šelem. Ústřední ředitel Státní veterinární správy Zbyněk Semerád pro ČTK kromě jiného uvedl, že je třeba „jasně stanovit podmínky na velikost plochy chovu ‚po domácku‘“. Jinými slovy, měly by být závazně určeny minimální plochy ubikací a venkovních výběhů pro lvy, tygry, pumy a další šelmy v soukromých chovech. Tyto rozměry jsou doposud pouze doporučeny Ústřední komisí na ochranu zvířat, a tudíž je nelze vymáhat. Podle Semeráda by se měla zpřísnit i opatření proti úniku zvířat. Třikrát sláva! Téma soukromých chovů velkých kočkovitých šelem není v mém Zoopisníku nové. V České republice se jich chovají řádově stovky a v mnoha případech je to spojeno se značnými kontroverzemi. Již jsem se tu zmiňoval například o páru lvů odsouzených žít v kotci o rozměrech 5 krát 4 metry nebo o tygrovi v kleci 7 krát 3 metry, bez možnosti tyto ubikace pořádně vyčistit od zbytků potravy a výkalů.

Psal jsem tu rovněž o lvíčatech odebraných matkám a držených „na flašce“, aby byla na mazlení, a také o kšeftování se lvy a tygry, které má podle všeho velmi podobné rysy jako praktiky nechvalně proslulých psích množíren. A citoval jsem zde i podezření pracovníků České inspekce životního prostředí, kteří se odůvodněně domnívají, že někteří tygři ze soukromých chovů – zdůrazňuji, že ze soukromých chovů v České republice! – končí rozkouskovaní či dokonce rozvaření na „masox“kdesi v Asii.

Nynější iniciativa Státní veterinární správy je v tomto ohledu průlomová. Vzbuzuje naději, že by se mohlo něco změnit. Zmíněna byla zatím velikost prostor či lepší zabezpečení, ale důležité bude také závazně stanovit, jak má být zajištěn dobrý život jednotlivých druhů šelem. V civilizované zemi by mělo být zcela nepřípustné kupříkladu to, aby lvíče bylo svévolně odebráno matce a za peníze šlo z ruky do ruky jako plyšová hračka. Seznam dalších podmínek, které si zaslouží vymezit, by byl relativně dlouhý, ale nemohu tu nezmínit nutnost důsledné evidence zvířat propojené s DNA databází. To by přinejmenším zkomplikovalo různé podivné kšefty, o nichž zatím spíše leccos tušíme, než opravdu víme.

V tuto chvíli je však zásadní skutečnost, že tak významný hráč, jako je Státní veterinární správa, „vstoupil do hry“a jasně projevil vůli dosáhnout změny. Doufejme, že další důležití hráči ji budou následovat.