Chcete dokonalé běžkařské stopy, zaplaťte si je
Martina Polívky, šéfa plzeňské MF DNES
Ta zima, která už zřejmě bere konec, přece jen stála za to. Alespoň vlekaři a hoteliéři na horách to tak vidí, měli prý plno. Počasí bylo příznivé nejen pro zasněžení sjezdovek, teď už mocně podporované sněžnými děly, ale i pro běžkaře, kteří zůstávají odkázáni na sníh přírodní. Fakt, že třeba i u nás na Šumavě bylo sněhu dost a sezona trvá déle, není ale jen radostný. Rolby či sněžné skútry musí déle a častěji projíždět běžeckou stopu a v tomhle oboru to znamená pořádný vítr v kase, povětšinou obecní.
Stav běžeckých tratí budí tradiční vášně. Pro část lidí je nepochopitelné, proč stopa není perfektní každý den. Ti, kdo se o tratě starají, zase nechápou, proč na údržbu víc nepřispívají místní podnikatelé a běžkaři sami. Všichni svorně po zásluze nesnášíme pěší turisty, kteří čerstvě vyříznutý profil neomaleně rozdupou, protože se jim vedle v hlubokém sněhu jít nechce, a proklínáme lidi, kteří na trať pustí psy. Nadto šilháme po bavorském příhraničí, kde lze najít opravdové běžkařské ráje a kde zmíněné problémy – jako obvykle – tak nějak vyřešili.
Je však fakt, že ty stovky kilometrů běžeckých stop na Šumavě, v pásu vymačkaném rolbou místy i pro bruslení na lyžích, jsou luxus, o kterém se nám ještě nedávno nesnilo. Je to nádhera, pokrok a bylo by chybné z toho dnes ustupovat. Ale stejně jako normální cyklista nepotřebuje všechny cyklostezky vyasfaltované, jak se stalo zvykem, nemusí ani normální běžkař-turista s láskou k putování, lesu, výhledům, prašanu, námaze mít všude pětimetrovou dálnici. Stopami vyšlapanými lyžaři samotnými se jezdilo sto let.
Když už ta skvělá síť vznikla, bude se z ní těžko ustupovat, to všichni vědí. A asi o tom neuvažují ani starostové míst, kterým tahle atrakce sice láká návštěvníky, ale zároveň řádně pouští žilou. Po letech debat už vědí, že je technicky a hlavně legislativně nemožné zpoplatnit používání stop, které vedou většinou po normálních turistických cestách. Na Šumavě stála loni údržba přes půldruhého milionu korun, letos to bude zřejmě o dost víc. Čtyři sta tisíc obcím přispěl Plzeňský kraj, sto tisíc Jihočeský, zbytek je na nich. Není bez zajímavosti, že z celé sumy se jen asi třicet tisíc korun vrátilo ze sponzoringu, z dárcovských SMS, příspěvků na dárcovský účet a z prodeje suvenýrů. Zlomek. Je nabíledni, že přes dobrovolnost cesta nepovede.
Za hranicí v Německu znají i jinou praxi. Také tam se protahují turistické cesty a neplatí se za ně. Ale ten nejlepší areál Bretter-schachten u Velkého Javoru – ležící víc než tisíc metrů nad mořem, s nádhernými výhledy, vysokou pravděpodobností dostatku sněhu a nadějí na spatření alpských vrcholů – poplatek vybírá. Není to moc, něco přes dvě eura na hlavu a šest za parkování auta. Je tu ale zázemí – teplá převlékárna, bufet, prostor na mazání lyží. A stopa jako víno snad úplně vždycky.
S tou dobrovolností je to za hraničním hřebenem trochu naopak: nejspíš vás nikdo nikdy nezkontroluje, ale nezaplatit tu asi nikoho ani napadne. Pro šanci vybírat vstupné je tu ještě důležité, že jde o víceméně izolovaný areál, nekřižují ho jiné cesty a už vůbec ne magistrály a nastoupit se dá vlastně jen v jednom jasně daném místě, kde se dotýká silnice.
Jestli se vrátí zimy, jaké bývaly, přijde téma peněz na údržbu stop u nás znovu na přetřes. Pokud se kraje či stát neuvolí výrazněji pomoci, může dojít na to, že se nebude protahovat třikrát týdně jako teď, ale jen jednou nebo dvakrát. Kdo chce službu perfektní, měl by však mít možnost a taky povinnost si připlatit na sportovištích, jako jsou ta za hranicemi. Bylo by fajn, kdyby se pro ně našlo místo, což určitě taky není snadné.