Mezinárodní den žen u Gottwaldů

Také díky KSČM zůstal 8. březen v polistopadové době významným dnem v kalendáři. Těmito slovy se na Mezinárodní den žen pochlubila a pochválila Komise žen, která existuje při ústředním výboru komunistické strany. Poděkovala při té příležitosti všem „dívkám, matkám a babičkám“a vyzvala je „k dalšímu úsilí za skutečné zlepšení postavení žen ve všech oblastech našeho života“.

Ženská komise KSČM má jistě na co navazovat. Mezinárodní den žen se kdysi konával na Pražském hradě ve velkém stylu. Uprostřed Marta Gottwaldová, okolo ní všechny „dvorní dámy“, tedy manželky členů předsednictva ÚV KSČ, paní ministrové a velvyslancové, nevídané pochoutky na stříbře ještě z dob Masaryka.

Nejvyšší soudruzi se nechali unášet vnadami dělnicko-rolnických ženských delegací, Kléma se rychle propíjel do ožralosti. Prostě všechno podle nejlepšího stranického bontonu.

Mezitím se v Ruzyni a na Pankráci dolaďovaly přípravy na monstrproces s takzvaným vedením záškodnického spiknutí proti republice. Představení stranické msty debutovalo 31. května 1950. Soudu přišly tisíce rezolucí od kolektivů pracujících s žádostí smrti pro zrádce. Není od věci připomenout, že tento krvelačný příval organizovala hlavní stalinistka Marie Švermová, pravá ruka generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského (mašinerie stranických čistek oba zanedlouho rozdrtila).

Všechna přiznání byla vymučená. Další zrůdnost: obžalovány byly tři nejzasloužilejší představitelky hnutí za politická a sociální práva žen. Kromě poslankyně Milady Horákové také Fráňa Zemínová, poslankyně celých dvaceti let první republiky, a poslankyně Antonie Kleinerová.

Mstili se statečným

Důležitý fakt – komunisté se nejraději mstili statečným. Horákovou a jejího manžela věznili nacisté po celou dobu války, stejně tak Kleinerovou (její muž byl nacisty zavražděn). Všechny tři zásadně ovlivnila průkopnice našeho ženského zrovnoprávnění senátorka Františka Plamínková, zastřelená za heydrichiády. S tou se Horáková loučila ve vězení těsně před popravou. Další důvod zlosti – byly pokrokové, ale žádná z nich komunismu nevěřila. Výsledek: Horáková byla justičně zavražděna, Kleinerová dostala doživotí, Zemínovou v jejích 68 letech odsoudili na dvacet roků…

Českoslovenští stalinisté uvěznili tisíce dalších žen. Podmínky ve vyšetřovacích věznicích byly otřesné. Bití se střídalo s psychickým násilím a sexuálním vydíráním. Ženy věznili někdy v přeplněných celách, jindy na samotkách, celé týdny se nemohly řádně umýt, chyběly základní hygienické potřeby a lékařská péče. Řada z nich ve vazbě potratila, jiné zůstaly neplodné, další byly roky odcizovány dětem doma. Tresty často dosahovaly 15, 20, 25 let.

Vězněny byly v různých nápravných zařízeních. Nejznámější je pardubická trestnice, tam se dostávaly „nejzatvrzelejší“. Běžné byly dodatečné surovosti typu zavírání do mrazivých betonových korekcí nebo promíchávání s vražedkyněmi a násilnicemi. Našly se hrdinky, které pořádaly hladovky, jiné se sérií dopisů obrátily na generálního tajemníka OSN při jeho návštěvě naší povedené „lidové demokracie“v roce 1956, i když mu listy samozřejmě nebyly nikdy doručeny.

Smrtí Klementa Gottwalda pomsta neskončila. Významná část politických vězeňkyň vyšla na svobodu milostivou amnestií roku 1960. K osvobození posledních však došlo až roku 1967 – týkalo se to například zásadové humanistky a pozdější chartistky Růženy Vackové, mimochodem vězněné a odsouzené k smrti již za protektorátu. Ženskou kalvárii výborně líčí vězeňské vzpomínky Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky a historická studie Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe! Tomáše Bursíka. Mnoho obětí však svá fyzická i duševní traumata neslo až do konce života.

Zneuctění zcela nekomunistického oficiálního svátku OSN pokračovalo i za Gustáva Husáka. Také tehdy se na Hradě hodovalo, i tehdy se největší nenávist obracela proti obránkyním lidských práv a proti řádovým sestrám. Ostatně právě to je pravá podstata komunismu, musí si všechno uzurpovat – a všechno znesvětit. I když se dnes snaží, aby na to lidé zapomněli.