Moje matka se ptala, co si počnou fanoušci, až skončím M
Legendární písničkářka Joan Baezová zazpívá 28. března v pražském Kongresovém centru, pravděpodobně naposledy.
Václav Hnátek redaktor MF DNES
inulý týden Baezová vydala desku Whistle Down the Wind. Zároveň vyrazila na turné, které označuje za svoje poslední. „Budu hrát pár nových věcí, ale i kousky, na které lidi čekají. Budu se snažit obsáhnout těch dlouhých šedesát let,“slibuje zpěvačka.
Na nové nahrávce si nejde nevšimnout, že váš hlas je hlubší než dřív. To je vzhledem k věku logické a vy sama jste o tom už tuším mluvila. Zajímá mě ale, jestli vás to jako zpěvačku nějak trápí.
To víte, že ano. Můj život je kvůli tomu složitější a musím pracovat padesátkrát tvrději!
Až tak?
Samozřejmě to trochu zveličuji, ale je to tak. Představte si, že někdo používá k práci svaly a stárne a ty svaly jsou unavené. Pochopitelně nejsou v takové kondici jako před deseti lety. A s hlasivkami to není jiné. Před lety jsem se ptala jednoho ze svých hlasových poradců, jak poznám, že je na čase skončit. Odpověď byla prostá – tvůj hlas ti to řekne sám.
Můžete zpívat své starší písně?
Některé už vůbec. Chtějí po mně, abych zpívala Amazing Grace, ale já to musím odmítat. Snažím se tedy publiku nabídnout jiné zajímavé věci. A to je další věc, jsem v téhle branži šedesát let, a to je tedy hodně dlouhá doba. Nepotřebuji se zapsat jako někdo, kdo koncertuje nejdéle ze všech. Chtěla bych malovat a dělat spoustu dalších věcí.
Proč jste s novým albem čekala nějakých deset let?
Nejdřív přišla myšlenka na to, že bych skončila s koncertováním, tedy spíš s ježděním po světě v rámci velkých turné. A potom jsem přemýšlela, čím zakončit svou studiovou dráhu. Moje první deska před šedesáti lety byla plná folkových písní a ta aktuální zase míchá folkové balady se skladbami s politickým obsahem.
Jak se vám podařilo udržet rovnováhu mezi „obyčejnými“baladami a politicky laděnými písněmi?
Musíte si udržet povědomí o tom, kdo je, nebo kdo by měl být vaším publikem. Takže některá alba jsou opravdu specifická. Když byly na pořadu dne diktátorské režimy v latinské Americe, udělala jsem španělskou desku. A spousta songů na ní odrážela symboliku odboje. Pro mě v tomto ohledu nebylo co řešit.
A jak jste vybírala písně na svou aktuální desku?
Některé mi přinesli, některé jsem si sama našla, jiné jsem si třeba pamatovala z dřívějška. A pár jich pro mě přímo někdo napsal.
Proč jste se vlastně rozhodla přestat psát vlastní písně?
To přišlo vlastně samo od sebe. Dřív se ze mě songy vyloženě sypaly a jednoho dne jsem zjistila, že už to tak není. Najednou jsem neslyšela nic, co by se mi líbilo. Takže jsem se rozhodla dál pokračovat už jen s hudbou od jiných autorů.
Ale to je velmi statečné. Jsou muzikanti, kteří by prostě bez uzardění pokračovali s tvorbou, řekněme, méně kvalitní.
No, to máte pravdu! (smích) Hodně lidí to tak dělá. Ale já to dokážu pochopit, pokud je to pro někoho jediná životní náplň. Ale mojí devizou byl vždycky hlavně můj hlas. Psát jsem začala až po deseti letech na scéně. Ze začátku jsem o tom vůbec neuvažovala. Čímž se dostávám zpátky k vaší první otázce. Když jsem kvůli hlasu přišla o některé své starší písně, vlastně to pro mě není obtíž, ony mi nechybějí. Je přece tolik skvělých songů, které můžu dál zpívat!
Nicméně platí, že letošní turné bude vaše poslední?
Ano. Ale samozřejmě, že když mě příští rok někdo pozve, abych zahrála dvacet minut třeba na folkovém festivalu v Japonsku, bránit se tomu nebudu. To je prostě něco jiného než strávit šest týdnů v autobuse a odzpívat vestoje dvaadvacet hodinu a půl dlouhých koncertů.
Elton John a Neil Diamond nedávno ohlásili konec hraní...
Taky Paul Simon myslím. Ale ten něco podobného říká každou chvíli. (smích)
I když to fanoušci asi opláčou, tak mi to taky přijde jako odvážné rozhodnutí.
Popravdě řečeno jsem šťastná, že jsem se tak rozhodla. Letošní turné si hodlám užít. Navštívíme spoustu úžasných míst, bude to naposledy s mojí autobusovou rodinou, pro nás pro všechny to bude rok oslav. Nicméně až to turné skončí, nebudu si po tom stýskat ani sekundu.
Jak na to vlastně reagovali vaši fanoušci?
Myslím, že to přijali. Ale když jsem s tím nápadem přišla prvně, tak moje vlastní matka, které tehdy bylo pětadevadesát, říkala – ach, drahoušku, a co tvoji fanoušci? Když jsem to nadnesla o tři roky později, už to bylo – proboha, taky už je načase! Vždyť jsi toho udělala dost. Máma byla skvělá, dožila se stovky. Spousta lidí plánovala její sté narozeniny, tak jsem se jí ptala, co by ona sama chtěla na narozeniny dělat. A že prý klesnout mrtvá! Což se jí povedlo sedm dní po oslavě. Ale prožila myslím plný život, byla to šťastná žena.
Na co ze své šedesátileté dráhy jste nejvíc pyšná?
Asi na to, že jsem dokázala dát dohromady hudbu a politiku, že jsem se nemusela přidržet jen jednoho. Samozřejmě jsem hrdá na svého syna a vnučku.
V politických písních je pro mě často příliš mnoho vzteku. Vy jste svá poselství vždy zvládla prezentovat s grácii...
Asi to má souvislost s tím, že vyznávám filozofii nenásilí a že mám dobrý vkus. Rozumím tomu, že když někdo žije pod hroznou vládou, má potřebu psát tvrdé písně. Ale přesně jak říkáte, bohužel je tím často obětována ta hudba samotná.
Rád bych se ještě zastavil u vašeho památného vystoupení na Bratislavské lyře na jaře 1989. Co jste očekávala, když jste do tehdy ještě totalitního Československa mířila?
Víte, tak trochu jsem si založila kariéru na tom, že občas jezdím do míst, kde vláda utlačuje své obyvatelstvo. Před čtyřiceti lety v Latinské Americe jsem měla zakázáno zpívat. V Chile jsem se chystala na koncert a na poslední chvíli mi řekli, že to nejde. Takže jsem věděla, co mě asi čeká, ale zároveň, že je to daleko víc riskantní pro Havla a ostatní disidenty než pro mě. Jeli tam tehdy z Prahy a my čekali, jestli je zatknou, nebo ne.
Dokázala jste si tehdy v květnu představit, že do konce roku přijde revoluce a Václav Havel se stane prezidentem?
Věděla jsem, že svým způsobem byl velmi populární, takže jsem tušila, že až se to stane, mohl by tím prezidentem být. Spíš pro mě byla otázka, kdy k tomu dojde.