Učitel se musí umět ptát
Nela Vokrojová se nejprve chtěla stát právničkou, ale brzy si uvědomila, že svět paragrafů ji dlouhodobě naplňovat nebude. Vystudovala proto pedagogickou fakultu obor čeština – angličtina, poté jednooborovou psychologii, aby svůj profesní život zasvětila vzdělávání. Po zkušenostech s klasickým školstvím přešla na druhou stranu barikády a nyní působí na alternativní ScioŠkole, jejíž principy si nemůže vynachválit.
Nelitujete někdy, že jste kariéru právničky vyměnila za post učitelky?
Já jsem na práva nakonec ani nenastoupila. Jako zodpovědný student gymnázia jsem šla ve třeťáku na přípravný kurz a zjistila jsem, jakou nudu by to obnášelo. Začala jsem proto hledat záložní plán, jak změnit svět.
Učitel má podle vás tu moc?
Měla jsem jednu takovou paní učitelku, která mi schovávala svačinu, protože jsem prý moc jedla. A tenkrát mi došlo, že pokud by se zakomplexovaní a mstiví lidé ve školách nahradili lidmi, kteří tyhle ambice nemají, svět by se rozhodně k lepšímu změnil. Dobrý pedagog má moc dítě podpořit, špatný zničit. A to rozhodně není málo.
Ke studiu na pedagogické fakultě jste si přibrala ještě psychologii. Proč?
Didaktika, pedagogika i psychologie spolu úzce souvisejí. Zajímalo mě, jak funguje ten princip učení, myšlení, jak se dá trénovat paměť. Na katedře psychologie byl navíc respektující a partnerský přístup. Dávali nám praktické úkoly a hodně zodpovědnosti. Během studia mi došlo, že nejlepší učitel nemusí být ten, který všechno ví, ale spíš ten, který dobře položí otázku. Hledání odpovědí je moje cesta ke vzdělání.
Tohle se snažíte nyní aplikovat v praxi?
Pamatuju si, že na jedné přednášce z anglické didaktiky jsme měli odpovědět, co je náš cíl na druhém stupni základní školy, čeho chceme s dětmi dosáhnout. Já jsem řekla, že budu spokojená, když ty děti budou odcházet z devítky a nebudou nenávidět angličtinu. Paradoxně mi vedoucí katedry odpověděla jo, přesně tohle je váš cíl. Takže mým hlavním cílem je asi to, aby děti měly samy zájem něco se ve škole dozvědět.
Máte zkušenost s klasickým i alternativním školstvím. Můžete tedy porovnávat?
To by bylo na dlouhou diskusi. Stačí, když naťukneme individuální přístup k žákům. Ten se ve třicetičlenné třídě na klasické škole buduje opravdu těžko.
Považujete to za hlavní úskalí?
Řekla bych, že je jedním z mnoha. V klasické třídě snadno ztratíte přehled o tom, kdo vyrůstá v jakých podmínkách, kdo má o učení jaký zájem, jaký je jeho potenciál, protože na lepší známku zkrátka nemá, anebo jen nemá podmínky lépe se do školy připravit.
Máte konkrétní zkušenost?
Učila jsem na obchodní akademii a přišla za mnou žákyně, jestli si může dojít ven zakouřit, že jí zrovna přišly výsledky od lékaře a zjistila, že se jí vrátila rakovina. To byl pro mě obrovský šok, vůbec jsem netušila, že něco takového řeší. Okamžitě mi začaly v hlavě vyskakovat otázky typu, jestli jsem jí měla dávat tu písemku, jestli jsem jí tím ještě víc nepřitížila, a podobně.
ScioŠkola má třídy pro menší počet dětí?
Neříkala bych tomu ani třídy jako spíš skupiny. Na škole je 130 žáků, takže znám každého z nich jménem a vím, z jaké je rodiny, co ho baví... Je to opravdu osobní vztah. Až tak moc, že kvůli tomu možná podvědomě oddaluju mateřství.
Zasahuje vám tedy práce do osobního života?
Naše škola si zakládá na individuálním a inovativním přístupu, takže se mi vlastně nestalo, že bych nějaký materiál zrecyklovala. Přípravy MF DNES přináší seriál o učitelích pražských základních a středních škol. Příští sobotu vyjde rozhovor s Pavlem Fialou z Karlínské obchodní akademie. ● Je jí 30 let. ● Vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské Univerzity obor český jazyk a literatura – anglický jazyk pro 2. stupeň a jednooborovou psychologii. ● Po škole nastoupila na Obchodní akademii Svatoslavova. Nyní čtvrtým rokem působí na 1. ScioŠkole Praha – základní škole, s.r.o. ● Ve volném čase ráda jezdí na kole a lyžuje.
jsou tudíž časově náročné. Jenže faktem je, že mě moje práce taky neskutečně baví a naplňuje, takže jsem jí pohlcená tak nějak automaticky a dobrovolně.
Vyhoření vám tedy asi jen tak nehrozí...
Učím skupinky dětí mezi 4. a 7. třídou. Ty se potkávají na matiku, čtení a angličtinu, přičemž jsou rozdělené do skupin podle schopností, ne podle věku. A zbytek výuky probíhá v projektech.
V jakých projektech?
Když dáte dítěti příklad, ať spočítá, kolik je dvacet tisíc děleno třemi krát osmnáct, nic si z toho nevezme, nevidí za tím žádný příběh. Když ale dáte skupince dětí projekt, v jehož rámci mají domluvit a propočítat výlet do zahraničí pro svoji třídu, zapojí automaticky znalosti jazyků, matematiku, naučí se psát e-maily, vyhledávat spoje...
Zvládnete v projektové výuce dodržet osnovy?
Osnovy neexistují, existuje rámcový vzdělávací program, který je skvělý v tom, že je pružný a dává učitelům možnost propojovat věci, které jim dávají smysl. Většina škol jej ale využívá jen tak, že do něj překlopí staré osnovy. Mám občas pocit, že je tam pár věcí špatně časově zařazených, a buď bych je učila jindy, či vůbec, ale „rámcově“není problém ten program dodržet.
Velkým tématem jsou žáci s poruchami učení. Jak se vypořádáváte s tímhle problémem?
Nás často vyhledávají rodiče, kteří pro dítě potřebují individuální přístup. Možná i z toho důvodu je podíl těchto dětí u nás vyšší. Sama si ale myslím, že nemusí jít vždy o poruchu učení jako spíš vzdělávání.
Vzdělávání?
Když dítě ve druhé třídě nepřečte kus textu, nemusíme jej rovnou klasifikovat jako dyslektika. Byla jsem tolikrát svědkem skoků, kdy dítě před prázdninami nedokázalo slabikovat, a po prázdninách plynule četlo, že bych ty soudy vznášela velmi opatrně. Myslím, že zásadní je trpělivost, a ne nějaké nálepkování.
A co hyperaktivní děti?
Je pravda, že takové děti jsou někdy výzva, ale myslím si, že i s nimi se dá pracovat. V naší škole nesedí děti celý den v lavicích a mají možnost si udělat pauzu nebo se proběhnout, když potřebují. To jejich situaci alespoň částečně zmírňuje.
Dokážete si představit, že byste se vrátila zpět na běžnou školu?
Velice brzy mi došlo, že cesta zpátky prakticky neexistuje. U nás dostáváte podporu za každou vaši osobní invenci. Obávám se ale, že na klasické základce, kde učitelé točí už roky ty samé přípravy, bych byla se svým přístupem trnem v oku.
Na alternativní školství pějete samou chválu. Můžete přece jen vyhodnotit nějaké negativum? Má tenhle přístup nějaká úskalí?
Často přemýšlím nad tím, jaká jsem byla ve věku svých žáků. Moje sebevědomí bylo opravdu někde úplně jinde. Otázkou je, jestli ta ohromná podpora, pochopení, přátelský přístup, a z toho pramenící vysoké sebevědomí, zajistí těm dětem v budoucnu lepší a šťastnější život. Někdy totiž platí „Přes překážky ke hvězdám“.