Asi jsme moc pohodlní, dumá Krejčík
Proč ubývá českých hokejistů v cizině? Iotom uvažuje dobrodruh Jakub Krejčík z Komety
Do pětadvaceti let toho stihl tolik, co jiní nezvládnou za celou kariéru.
Hrál na třech světových šampionátech, z toho prvního v roce 2012 má dokonce bronz. Sezonu strávil v dnes už neexistujícím Lvu Praha. Prošel také Slavií i Spartou. Dva roky byl ve švédské lize. Zažil i exotiku v Chorvatsku.
„Bylo by hezké zůstat na jednom místě deset let, ale mě prostě baví zkoušet nové věci,“poví hokejový dobrodruh Jakub Krejčík, jenž od loňska obléká dres Komety.
I díky jeho perfektním výkonům v play off se pod Špilberkem slavil titul. Letos zahájili Brňané pouť za zlatou obhajobou slibně, ve čtvrtfinále dvakrát přetlačili Vítkovice (3:2 v prodl. a 3:2) a o víkendu mohou ve vypjaté sérii soka dorazit.
Ale zpět ke Krejčíkovi, jehož příběh vlastně vyvrací tvrzení reprezentačního kouče Josefa Jandače, který několikrát zopakoval: „Češi dozrávají později, až někdy kolem pětadvaceti. A nikdo mi to nevymluví.“
Krejčík pokývne hlavou, ale vzápětí namítne: „Každý to má jinak, ale nemyslím si, že vyspíváme až někdy před třicítkou. Spíš je to o tom, že jsme pohodlní. Kluci se bojí, vybojují si pozice v áčku a je pro ně otázkou, jestli se jim chce riskovat jinde ve světě.“
Možná i proto byste na rozdíl od minulých let dnes spočítali české vyslance v nejvyšší švédské či finské soutěži na prstech jedné ruky (ve Finsku nastupují Hrachovina, Koblížek a Šulák, ve Švédsku Kaše). „Asi jsme tam nezanechali dobrou vizitku,“pousměje Krejčík, jenž dvě sezony hrál v Örebro. „Velký prostor tam dávají mladým klukům. Když se podíváte na věkové průměry týmů, pohybují se kolem 25 let. A když přijde cizinec, je to Kanaďan.“
Právě na severu Evropy sám na sobě pociťoval jakousi „českou pohodlnost“a jen zíral, když se jeho mladí spoluhráči po tréninku automaticky zavírali v posilovně. „To já jsem byl takový líný typ, zpočátku se mi moc nechtělo a raději jsem si zahrál fotbálek,“poví upřímně český zadák. „Ale když vidíte, jak všichni makají, je vám to blbé. Co se tam mladým řeklo, to udělali a nesnažili se to nějak obcházet. Soutěž taky byla fyzicky náročná a já se naučil, že bez toho ten hokej nejde.“
Sešívaný sparťan, slyšel v Brně
Ze Skandinávie se předloni vydal do Medveščaku Záhřeb, který tehdy válčil v KHL. „Život tam byl výborný – historické město, které mi trochu připomínalo Prahu. Ale hokejově? Podle mě tam nic takového nemělo vzniknout,“tvrdí Krejčík o klubu, který se po čtyřletém soužení v KHL vrátil do rakouské EBEL. „To je pro klub maximum. Není tam přizpůsobená logistika, zázemí, stadion je starý. Měli jsme kabinu a to bylo vše. Žádná posilovna, žádné místo na rozcvičení,“líčí Krejčík. I proto loni v poslední den přestupního termínu kývl Kometě, v níž mu noví parťáci v žertu říkali „sešívaný sparťan s modrobílou krví“.
V Brně si ale libuje, volno často tráví se „sousedem“a spoluhráčem Martinem Nečasem. „S přítelkyní se ho snažíme nějak zabavit, aby se neunudil,“vtipkuje Krejčík. Pohodu si přenáší i na led, v základní části byl se 35 body druhý nejproduktivnější borec mistrů z Brna. „Všichni mi vyčítali, že málo střílím, letos jsem házel puky víc i z míst, kdy to nebylo na střelu,“povídá Krejčík, jenž se řadí k nejlepším bekům celé extraligy.
Olympijská pozvánka ho však minula. „Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nemrzí,“přizná. Teď tak bojuje o to, aby zklamání přelepil zlatou radostí. Loni už ji zažil.