Nesnesitelná lehkost protestů
Protestovat proti Zemanovi či Babišovi je legitimní. Demonstrace by se ovšem neměly hned z několika důvodů přeceňovat.
Na Plaza de Mayo, hlavním náměstí Buenos Aires, se téměř každý den koná demonstrace. Kdyby ne, přišlo by to Argentincům nejspíš divné. Důvody jsou různé, ale nikdo se tam nad tím příliš nevzrušuje.
Systém „permanentních demonstrací“teď dorazil i do Česka. Demonstruje se především proti Andreji Babišovi s Milošem Zemanem a všemu, co ti dělají či říkají. V pořádku. Jen si tento typ protestů nezaslouží takovou pozornost, jaké se jejich organizátoři včetně některých politiků dožadují.
Tím nejzákladnějším argumentem jsou samozřejmě svobodné volby. Před pěti měsíci se konaly ty do Sněmovny, v lednu prezidentské. Výsledky se nemusí všem zamlouvat, měly by však být respektovány. Politické strany, které se dnes na protestech více či méně aktivně podílejí, zkrátka prohrály. Především proto, že nedokázaly nabídnout něco, či někoho, kdo by oslovil většinu. Pokud někoho takového najdou a přidají atraktivní program, mohou zvítězit příště. Je to strašně jednoduché.
Zda k tomu vede cesta přes jejich více či méně aktivní účast na demonstracích, je diskutabilní. Už pro ten patos až morální kýč, který protesty provází. Pokud jsou ústředními hesly slogany typu „Miloše do koše“či „Babiše do koše“, musí nad tím většina pamětníků událostí roku 1989 a stejného hesla z dob nesrovnatelných demonstrací proti Milouši Jakešovi a spol. kroutit hlavou.
Když člověk sleduje přestřelky, zda na demonstraci přišly čtyři tisíce lidí, jak uváděla média, nebo osm, jak si myslí přímí účastníci s tím, že jim to novináři z těch „zlých“vydavatelských domů chtěli zatajit, je to směšné. Stejně jako až revoluční nadšení některých zaměstnanců ČT – kterých se demonstrace týkají – a dalších novinářů nejen na sociálních sítích. Vrchol komiky představují výkřiky typu „čtyři tisíce lidí protestovaly proti výrokům prezidenta a za zachování svobody slova“. To je přece tak absurdní, že by to z fleku mohlo být v nějaké hře Václava Havla.
Nejdiskutovanější akcí se minulý týden stala výstražná stávka studentů zhruba dvou stovek středních a vysokých škol. Pedagogové, z nichž řada sehrála nejen roli čistě povolovací, nýbrž spíš hecovací, si asi sami odpovědí na otázku, jakou důvěryhodnost protestu dodala videa dvanáctileté holky, jež do mikrofonu roztřeseným hlasem vykládá, že „nesouhlasí s Babišem, Zemanem a Okamurou, protože nás vrhnou do komunismu, ze kterého jsme vystoupili“.
V tomto kontextu stojí za to podívat se na výsledky studentských voleb nanečisto v rámci programu Jeden svět Člověka v tísni. Účastnilo se jich přes čtyřicet tisíc studentů starších patnáct let ze tří až čtyř stovek středních škol. Podle nich by ve volbách do Sněmovny suverénně vyhráli Piráti, ale už na druhém místě bylo ANO a na čtvrtém SPD. V prezidentských volbách z devítky kandidátů v prvním kole zvítězil s více než 33 procenty Jiří Drahoš, na druhém místě byl ale Miloš Zeman, který bral téměř 20 procent. Ani v tomto případě tedy nelze z nedávné stávky dělat hlubší závěry.