Příliš mnoho demokracie do školy nepatří

Když mám dobré vztahy se studenty, neznamená to, že jim nedám za špatný výkon špatnou známku, říká kantor, který dostal prvního Zlatého Ámose.

na tom od prvního ročníku, s těmi, kteří končí, pak od listopadu píšu „ostré“didaktické testy, aby si zvykli na specifickou techniku tohoto zkoušení.

Proměnila se v něčem výuka češtiny?

V roce 1993 proběhla reforma pravopisu, která změnila psaní velkých písmen v některých případech. Ale neučím jinak než na začátku. Je třeba zajímavé, že rozhlasoví i televizní sportovní reportéři se snaží být „přespisovní“. Často používají špatné spojení „oni dokáží“, správně je „oni dokážou“. Umím si však představit, že takové tvary proniknou časem i do spisovné češtiny.

Děti dnes hrají cizojazyčné počítačové hry, sledují filmy v angličtině. Odráží se to nějak v tom, jak ovládají český jazyk?

Myslím, že dnešní žáci ovládají češtinu hůř. Nejvíc se to projevuje v psaní velkých písmen, často je napíší podle angličtiny tam, kde v češtině nejsou. Běžně dokážou špatně napsat například název naší země: Česká Republika.

Jaké jsou obecné vlastnosti, které by měl učitel mít?

S dětmi hraji hru, která se jmenuje Řeka. Každý žák navrhne pět vlastností dobrého učitele, pak se dva spojí do dvojice a z dvakrát pěti vlastností se musí domluvit na šesti. A tak dále, až se celá třída (dvě poloviny) shodne na deseti vlastnostech, které by měl kantor mít. Vesměs zaznívají pořád ty samé. Jeden z posledních výsledků zněl, že učitel by měl být spravedlivý, vstřícný, přátelský, sebevědomý, měl by mít smysl pro humor, měl by umět učit, mít trpělivost, být chápající, měl by umět diskutovat o názorech a měl by být sympatický, ale zároveň autoritativní.

Není těžké to vybalancovat? Na jednu stranu být „sympaťákem“a na straně druhé zůstat autoritou?

Myslím, že to není těžké. Můžete zůstat autoritou a přitom mít pozitivní vztah s žáky, nevylučuje se to. Když máme dobré vztahy, neznamená to, že student nedostane za špatný výkon špatnou známku. Trocha autority tam však musí zůstat pořád.

V souvislosti s tím se mi vybavil případ učitelky z pražské střední průmyslové školy, kterou šikanovali žáci a ona nakonec v roce 2016 zemřela. Kde se stala chyba?

Několik chlapců šikanovalo učitelku, věděla to celá třída a pravděpodobně i někteří její kolegové. Byla to tehdy chyba všech, kteří to věděli a nic neudělali. Paní učitelka už zřejmě neměla sílu sama něco řešit. Pro některé kantory je možná těžší si přirozenou autoritu vydobýt, ale jinak to nejde. Můj známý říká, že do školy příliš demokracie nepatří, a já s ním souhlasím. Ředitel musí řídit školu, učitelé musí řídit žáky.

Jak si autoritu vydobýt?

Studenti si myslí, že mohou zajít daleko, a rodičům doma nějak vysvětlí, když udělají průšvih. Existuje na to však jednoduchý trik. Když někdo něco vyvede v hodině, hned po zazvonění na přestávku zavolat rodičům a vysvětlit jim, že to takhle nejde, aby to doma probrali. No a žák přijde domů a diví se, že o tom rodiče vědí. Myslí si, že škola se s rodiči nespojí, a doma tak může tvrdit, co chce. A když zjistí, že to tak není, šokuje ho to.

Zažil jste i rodiče, kteří se za každou cenu stavěli na stranu svých potomků a váš názor je moc nezajímal?

Moc takových nemám. Vzpomínám si na situaci, kdy si na mě přišla matka stěžovat, protože jsem chtěl po její dceři, aby napsala životopis jednoho z rodičů. Ptala se ředitele, co si to dovoluji, že z dětí tahám intimní informace. Pak se zjistilo, že žije sama s dcerou, měla několik partnerů a nechtěla, aby o tom dívka psala. Ale podobných zkušeností moc nemám.

Myslíte si, že je to tím, že vás mají žáci rádi, nebo máte štěstí na rodiče?

Myslím, že je to tím, že se snažím se všemi – s žáky i rodiči – jednat na rovinu.

V čem se liší dnešní žáci od těch, kteří seděli v lavicích před 25 lety?

Ti dnešní mají v kapse mobilní telefon. Ten mnohdy brání tomu, aby se projevovali normálně, protože se na něj pořád dívají nebo se na něj alespoň chtějí dívat. Já po všech požaduji, aby telefon nechali v tašce. Přijde mi, že dnešní studenti mají leckdy problém se správně vyjádřit, trvá jim, než přijdou na správné slovo. To je problém. A ještě jedna věc se změnila. Když jsem před lety začal učit, ve třídě bylo jedno nebo dvě děti z rozvedeného manželství. Dnes je v některých třídách tak třetina žáků z rozvedených manželství. A ti tím samozřejmě trpí.

Chodí za vámi děti, které chtějí mluvit o tom, co se děje u nich doma?

Někdy ano. Jsem plně k dispozici pořád, i doma. Píší mi na Facebooku, většinou chtějí poradit ohledně věcí do školy, třeba že něco zapomněly, ale píší mi i osobní věci.

Nedávno rozproudil debatu na Facebooku bloger, který napsal, že svému synovi ve škole vymohl, že může dělat domácí úkoly pouze dobrovolně. Myslíte si, že by měly být povinné?

Já bych je nezatracoval. Člověk se dnes všude dočte, že je moderní domácí úkoly nedělat. Ve Finsku je prý nedělají vůbec. Ale podle mě jsou občas dobré. Dítě si doma zopakuje, co bylo ve škole.

Zasedáte v porotě Zlatého Ámose. Podle čeho hodnotíte učitele?

Hodnotíme souhru učitele a žáků. Před 25 lety byla soutěž komorní, bojovala o přežití. Dnes je těžší, učitelé se musí dopředu připravovat na různé úkoly. Se mnou žáci nebyli ani na jevišti, dnes tam s učiteli běžně chodí, aby mohli porotci vidět, jak na sebe reagují.

Jaké vztahy máte se třídou, která vás tenkrát do Zlatého Ámose nominovala?

Stále se vídáme. Asi před třemi roky měli sraz po dvaceti letech, na který mě pozvali. Po večeři jsem se zeptal, zda se chtějí podívat do školy, která stála nedaleko od restaurace. Byli nadšení, jásali jako malí. Zavolal jsem školníkovi, že přijdeme, šli jsme do jejich bývalé třídy. Potom jsem je vyfotil v lavicích, ve kterých dřív seděli.

Baví vás pořád učit?

Ale ano, baví. Kdyby mě to nebavilo, tak bych odešel.