Moderní Faust na kamionu
Tomáš Šťástka redaktor MF DNES
Saša Rašilov, skvělý překlad a neuvěřitelné obrazy. To jsou přednosti nového Fausta v nastudování pražského Národního divadla. Ovace si však zaslouží jen první část, druhá je trochu za trest.
Je to především jízda. Divoká road movie. A to doslova, když se kamion zaparkovaný na scénu Stavovského divadla otočí k divákům čelem a do jeho kabiny za neklidné hudby naskočí Faust s Mefistem. Režisér Jan Frič dokáže budovat filmově přesné obrazy, jimiž v hledišti rozehrává emoce.
Noc na parkovišti
Jeho Faust v podání Martina Pechláta je navenek zastydlý metalák, který svou legendární cestu, kdy „chce poznat vše, co lidstvo poznat může“, absolvuje v silničním korábu s neonovým pentagramem a ohnivým polepem. Zkoumá a ochutnává svět skrze noční život zaplivaných parkovišť, mezi střepy lahví a nedopalky od bizarních lehkých děv. S Mefistem si po podpisu smlouvy fotí selfie, svou Markétku (skvělá Veronika Lazorčáková) potkává na benzince.
I když to na první pohled zní a hlavně na jevišti vypadá prvoplánově divoce, pro Friče je vše jen prostředek. Barevný a ukřičeně současný prostředek, který však stále vypráví příběh o poznání, lásce a pokušení. Goethe zde číhá doslova za rohem, možná u prvního tankovacího stojanu. Důkazem toho budiž scéna, kdy si Faust Markétku namlouvá, i přes dryáčnické rekvizity vyznívá dokonale křehce a romanticky.
Sebelepší nekompromisně zaktualizované obrazy sice leckoho odradí, ovšem Faust je událostí i ze dvou jiných důvodů. Jedním je velice vydařený překlad Radka Malého, jenž vznikl čistě pro potřeby inscenace. Ač jedno dvě slova zazvoní zbytečným modernismem, odvedl držitel literárních cen úžasnou práci. Ať už se na pódiu odehrává sebevětší dekadence, zmatek nad zmatek, Malého verše ctí předlohu a přitom zní současně.
Skvělý Rašilov
Druhé plus představuje vynikající výkon Saši Rašilova v úloze Mefista. Brilantní je už v příchodu k Faustovi a pak ve stejném tempu vydrží více než tříhodinové představení.
Rozhodnutí uvést v jednom večeru oba díly Fausta vyznívá dvousečně. Na jednu stranu je chvályhodné, že se tvůrci celého textu nezalekli, na tu druhou však před publikum staví náročný úkol na hranici stravitelnosti. Co je v prvním, divácky srozumitelném dílu ještě únosné, narůstá po přestávce do obludného chaosu. V programu k inscenaci se připomíná, že pro 19. století nesl druhý díl Fausta „mnoho nesrozumitelného a mnoho nesmyslů“. Tvůrci se citaci Josefa Jiřího Koláře zjevně pokusili potvrdit.
I druhá půle přináší neopakovatelné scény potvrzující, že angažování Friče nebylo pro první scénu krokem vedle. Jistý masochismus, který z ní čiší, však naznačuje, že se tématem zabýval až nezdravě dlouho a ztratil nadhled. Vzhledem k silné první části je skoro škoda, že veledílo nerozdělil třeba do dvou večerů – dnes reklama na současnou činohru, zítra lahůdka pro fajnšmekry. I tak však zůstává Faust událostí s neopakovatelným kouzlem.