Víc hudby, méně filozofie
Dokument No Manifesto sleduje osud slavné kapely Manic Street Preachers. Baví vždy, když se věnuje přímo muzice. Což bohužel netrvá celé dvě hodiny.
Dokument No Manifesto o kapele Manic Street Preachers má mnoho tváří. Do stovky tuzemských kin zamíří 22. března a ke své smůle hned zpočátku trochu nudí. Pár desítek minut se tu totiž hlavně filozofuje. K této partičce to patří, proč ne, ale zkazky o tom, jak si slíbili nikdy nenapsat lovesong a skoro to porušili, mohly klidně přijít později.
Zbytečné tirády
Film zachraňují až okamžiky, kdy se obrací k muzice. A to v nejrůznějších podobách. Ať už jsou to úplné začátky, které komentuje baskytarista Nicky Wire: „James začal hrát ve třinácti a hned uměl celé Exile on Main Street a Appetite for Destruction (alba od Rolling Stones a Guns N’ Roses, pozn. red.). A já pořád válčil s akordem D dur. Těžce jsem žárlil.“Anebo když James Dean Bradfield následně prochází svou úctyhodnou sbírku kytar: „Koupil jsem spoustu nevhodných, čistě z rozmaru, že se mi šiknou, až dospěju k rockabilly. K čemuž jsem samozřejmě nedospěl nikdy.“
Cenný je rovněž vhled do tvorby Manic Street Preachers. „Písničky píšu normálně v obýváku, romantické na tom je jen to, když do šesti ráno něco kutíš a vyjde to,“přiznává Bradfield.
Vedle kapely a producenta Grega Havera v dokumentu bohužel vystupuje i řada fanoušků několika generací, kteří se ve svých pokojích a kuchyních, ale i na ulici předhánějí v tom něco o Manicích říct, ve výsledku však nesdělí nic zásadního. Proč se máme od bezejmenného klučiny dozvídat, že každý z muzikantů je specifická osobnost? Tohle pasování se na znalce kapely působí směšně a bohužel filmem prostupuje po celou dobu. Čestnou výjimku tvoří fanda, z něhož se stal bedňák, a jak tak stěhuje Manicům aparaturu na pódium, oči mu září štěstím.
A podobně bezelstně funguje i propojení hudebníku s fanoušky – původně odmítali mít fanklub, teď po koncertu vyjdou ven, vyfotí se, podepíšou, poklábosí „jako staří známí“, jak zazní od jednoho z čekajících návštěvníků. Překvapuje vás, že lidi čekají od rána před bránou? zní jedna z otázek. „Udivuje mě to, ale i já takhle kdysi s bratrem vartoval kvůli koncertu Rush, tak to chápu,“říká Wire.
Potřásli si rukou s Castrem
Úsměvně působí srovnání toho, jaké velikosti postupně dosáhla velšská kapela v Británii, s neschopností konečně prorazit ve Spojených státech. Opět dostávají slovo posluchači: Jaké to je fandit v Americe Manicům? „Osamělé.“Podobně žertují i hudebníci: „Lézt všem do zadku nepomohlo, kašlat na všechny taky ne. Mám se snad vyspat s každým, kdo půjde kolem?“
Na méně zábavnou notu se hraje kolem zmizení, respektive pravděpodobné sebevraždy rozháraného Richeyho Edwardse. Zvlášť v kontrastu s tím, jak maloměšťácky dnes žijí jeho kumpáni – jeden si doma kuchtí anglickou snídani, druhý na zahrádce opečovává kompost, třetí se tetelí ze sniperské pušky: „Je to jako meditace... zakončená velkým třesknutím.“
Ve výsledku je to docela naplňující portrét rockových velikánů, kteří s odstupem litují, že si potřásli rukou s Fidelem Castrem. Jen je potřeba přetrpět trochu toho prázdného plkání.
No Manifesto 60 % USA, 2015