Na Planetě Česko chybí ticho
Umět se dívat je dar, kterého se Mariánu Polákovi dostalo vrchovatě. Naopak byl ochuzen o umění mlčet, což je hlavní problém jeho snímku Planeta Česko, prvního celovečerního dokumentu o naší přírodě, který se dostal do kin.
Kuriozity pod nosem
Jako kameraman má Polák za sebou tituly Potřebujeme skřivana?, Netopýři ve tmě, O syslech a lidech, Lidé, kteří pozorují ptáky či Svět podle termitů; také jeho režijní práce spadají hlavně do žánru přírodopisných dokumentů. Tudíž Planetu Česko lze považovat za sumář autorových dosavadních výprav po domácí krajině, znásobený sympatickou snahou dokázat, že proslulá BBC se svou Zázračnou planetou už není na světě jediná.
Obrazově se Planeta Česko před zahraniční konkurencí opravdu nemusí stydět. Záběr po záběru dokládá, že se záhady obejdou bez varanů, napětí bez tygrů a dobrodružství bez exotické džungle. Polákovi stačí poodejít pár metrů od domovních dveří, aby našel kouzelné kuriozity doslova pod nosem, od syslího hemžení mezi paneláky přes ptačí sněm na parkovišti až po miniaturní projevy nového života v bývalém vojenském prostoru. Vlaštovky ovládající automatické dveře v nádražní hale překvapí asi nejvíce – hlavně děti, které se mohou v kině bavit skoro stejně přirozeně jako režisérovy dcery na plátně.
Hrdina v blátě
Rodinný motiv sice posouvá Planetu Česko k upovídanosti snímku Aldabra: Byl jednou jeden ostrov, ale to by vadilo méně než sám obsah komentáře, kde se opakují zbytečná klišé o nezdolné síle přírody.
Navíc zážitek rozmělňují osobní glosy autora, jenž často obrací hledáček kamery sám na sebe, jako by hrál roli statečného cestovatele bojujícího s útrapami zhoubného českého deště, bláta a řepky.
Bohužel v kině se nedá vypnout zvuk; až poběží Planeta Česko v televizi, kde jí lze dopřát ticho, připíše si deset procent navíc.