Vikáře zabil střet Václava IV. s církví
Jana z Pomuku před 625 lety umučili a tělo hodili do Vltavy
Jan Bohata redaktor MF DNES
Smrtí arcibiskupského vikáře gradoval spor mezi králem a duchovním kvůli zmařenému královu plánu zřídit nové biskupství v západočeských Kladrubech. „Král tím sledoval především posílení své politické moci. Hodlal na plánované biskupství dosadit některého ze svých oblíbenců a omezit tak pravomoc i příjmy nenáviděného Jana z Jenštejna,“uvedl Jan Spěváček.
Čekání na smrt
Akce byla nachystána, čekalo se jen na skon stařičkého kladrubského opata Racka. Ten zemřel na přelomu února a března roku 1393. Kladrubští benediktini ovšem královy plány zhatily, obratem zvolili Rackova nástupce Olena. Ještě dříve, než stačil Václav IV. zareagovat, volbu potvrdil Jenštejn a z titulu své funkce také Jan z Pomuku. To vladaře vzteky rozpálilo.
Pro vikáře fatální konflikt odstartoval 20. března 1393 v klášteře rytířů sv. Jana Jeruzalémského na konci Pražského (Karlova) mostu na Menším Městě pražském (Malé Straně), nedaleko tehdejší arcibiskupské rezidence. Král se na schůzku dostavil opilý a pustil se do hádky s Janem z Jenštejna.
„Ty jsi potvrdil kladrubského opata. Věz, že toho budeš litovat,“hrozil podle kronik Václav IV. duchovnímu. Zpitý Lucemburk dal ihned zatknout arcibiskupa, Jana z Pomuku, kanovníka Mikuláše Puchníka a míšeňského probošta Václava. Zatčené nechal eskortovat na Hrad. Arcibiskupovi se podařilo uniknout. Ostatní zatčení byli posléze z Hradu odvlečeni na staroměstskou rychtu. Král dal přivolat kata a los rozhodl o dvou mužích, kteří měli být podrobeni mučení – o Janu z Pomuku a Mikuláši Puchníkovi.
Ti byli nejprve „taženi za sucha“neboli „štosováni“– tedy taženi za ruce svázané za zády ke stropu mučírny. Když ani poté nevypovídali tak, jak si přál král, byli páleni pochodní. Přitom přiložil ruku k dílu i Václav IV.
Drastické scény přispěly k tomu, že se král zklidnil a snad i vystřízlivěl. Uvědomil si dosah svého jednání a zatčené chtěl pustit. A to pod reverzem, že neprozradí, jak se s nimi nakládalo. Puchník dokument podepsal. Jan ovšem týraní nepřežil. „Na králův rozkaz bylo jeho tělo svázáno do kozelce a hozeno do Vltavy. Stalo se tak 20. března 1393 k deváté hodině večerní,“popsal historik Jaroslav Polc.
Tělo umučeného vikáře vyplulo na vltavskou písčinu takřka měsíc po tragické smrti. Hrob nalezl v kostele sv. Kříže většího u kláštera cyriaků na Starém Městě.
V barokní éře na sklonku 17. století začal Jan z Pomuku svůj druhý život, směřující ke svatořečení. Poté se stal Janem Nepomuckým. Jeho ostatky nalezly útočiště v jižním ochozu chóru katedrály před vlašimskou kaplí.
Domnělý jazyk byl část mozku
Na začátku 70. let 20. století ostatky světce prozkoumal antropolog Emanuel Vlček. „Příčinou smrti bylo poranění lebky, roztříštění levé části obličejového skeletu, údery pěstí či tupého předmětu, čímž vznikly zlomeniny spodiny lebeční a krvácení do mozku. Vyloučit nelze ani poranění srdce či dalších životně důležitých orgánů,“uvedl profesor Vlček. Lékaři také konstatovali, že katovi pacholci hodili do vody již mrtvé tělo.
Lékaři též analyzovali relikvii, kterou měl být údajně neporušený jazyk Jana z Pomuku, který v ostatcích objevili členové zvláštní komise při otevření hrobu v roce 1719. V rakvi našli hlínu a tkáň, která zrudla. Po zevrubném zkoumání přibližně před čtyřiceti lety experti dospěli k závěru, že se jedná o část mozkové tkáně.