Ve frontě na Vladimíra Iljiče zadarmo
Cestování Největší turistická atrakce Moskvy, návštěva Leninova mauzolea, je stále zcela zadarmo. Většina návštěvníků se sem už nechodí klanět, ale chtějí vidět Lenina ze zvědavosti.
Být v Moskvě a nevidět Lenina, to je jako být v Paříži a nebýt na Eiffelovce. Svým způsobem je ale jednodušší se dostat na nejznámější rozhlednu světa než spatřit zakladatele komunismu.
Základním předpokladem je být v Moskvě ve správný den a předem si ověřit, kdy má mauzoleum otevřeno. To se totiž poměrně často mění. Pro rok 2018 platí, že mauzoleum lze navštívit od úterý do čtvrtka a pak o víkendu. Ovšem pouze mezi 10. a 13. hodinou.
Exkurzi ani lístek si nelze na určitou hodinu koupit předem. Žádné vstupenky ani rezervace nejsou možné – návštěva je totiž zadarmo. Sice tak oproti dalším „atrakcím“turista ušetří, třeba do nedalekého historického muzea se dostane za 400 rublů (asi 140 korun), ale na Vladimíra Iljiče Lenina si prostě musí vystát frontu.
Fotografie dlouhé řady lidí, která se táhne od mauzolea až na konec Rudého náměstí, jsou minulostí. Dnes už fronty nehyzdí střed Rudého náměstí, ale jsou uklizeny na jeho konec u Manéžního náměstí.
Teď v polovině března, kdy teploty v Moskvě v noci klesaly k minus dvaceti a přes den se nepřiblížily k nule, byla fronta menší, než mnozí znají z vyprávění. Postupovala však daleko pomaleji, protože v Moskvě, jež žije stále v hrozbě nějakého dalšího teroristického útoku, jsou dnes bezpečnostní rámy na každém kroku, i před příchodem k mauzoleu. A tak se tu zkoušejí různé fígle.
„Přijeli jsme z Kalifornie a nemůžeme tu stát v takové zimě. Budete nám tady držet místo?“říká mi rusky dobře oblečený turista, a než se zmohu na odmítavou odpověď, suverénně zmizí. Objevil se i se třemi dámami za 45 minut, kdy už jsem celý prokřehlý podupával před bezpečnostním rámem.
Od rámu je to ještě několik set metrů k mauzoleu, jakémusi čestnému pohřebišti komunistických hrdinů, jejichž jména, mnohdy cizokrajná, s výjimkou pár historiků už nikomu nic neříkají.
V mauzoleu stojí stále vojenské stráže, před vstupem se sundávají čepice a kulichy. Mobily sice už nezabavují, ale focení je lepší ani nezkoušet. Přestože mauzoleum tvoří stupňovitou pyramidu, sestupuje se do sklepení. Všude je temné příšeří, černé a tmavě rudé žuly, na každých pár krocích stráž.
Samotná místnost se sarkofágem a mumifikovaným tělem je podobně temná. Nikdo nesmí promluvit, ale není tu žádný nával, a tak mohu chvíli postát a pozorně si prohlédnout už skoro sto let staré tělo. Od pasu dolů je překryto látkou, ale jinak vypadá Vladimír Iljič zachovale, včetně vousů, vlasů a nehtů. Indicky vzhlížející muž se Leninově tělu klaní. Je jeden z mála, drtivou většinu návštěvníků tvoří jen zvědaví turisté.
Vše je ponuré – jako v hrobce. Zvědavost mi velí zůstat co nejdéle, ale voják u rakve už naznačuje, že je třeba jít dál. Pár ztemnělých schodů a jsem venku. Na hřbitově, kde jsou bývalé hlavy SSSR, včetně Leonida Brežněva, Jurije Andropova ale i J. V. Stalina. Ten po své smrti spočinul na několik let vedle Lenina, než ho pak normálně pohřbili.
Stalinova busta se tváří naštvaně. Nemusela by, protože Leninovi nemá co závidět, proběhne mi hlavou. Hlavou, z níž pohled na Lenina dlouho nedostanu.