S takovou láskou píše o slivovici jen Valach
Po téměř 50 letech vychází jediná próza scenáristy Jiřího Křižana. Nese název Stín.
Dlouho se vědělo, že scenárista a držitel Českého lva za film Je třeba zabít Sekala, kdysi na sklonku šedesátých let napsal krátkou prózu, která z režimních důvodů vyšla jen ve Švédsku a Nizozemsku. Osud vojína Jana Kadavého a jeho osobitého dědečka tak vesměs zůstal českému čtenáři až doposud skryt.
Vyprávění vévodí dvě linky, jedna poetická, chvilkami až hřejivá, ve které Křižan čerpá ze svých vzpomínek na dětství a vyrůstání s dědečkem poté, co mu komunisté popravili otce za velezradu. Ačkoliv vykreslování a popisu prostředí Křižan příliš pozornosti nevěnuje, z každého slova je cítit valašská vřelost. Jeho i dědova.
Však taky kdo jiný než rodák z Valašského Meziříčí by dokázal celým příběhem táhnout nit něčeho tak banálního, čím pro někoho může být hledání zakopané slivovice, respektive slibovice jádrovice. Jenže právě v neustálém hledání té zatracené bečky s tekutou esencí valašské moudrosti, jejíž objem se neustále zmenšuje, tkví to hlavní poselství Stínu.
Zkušenost z vojny
Všímavým čtenářům a divákům asi došlo, že o těch útržcích příběhu už někde slyšeli. A je to tak. Křižan skutečně svou jedinou prózu těsně po revoluci přepracoval do scénáře. Ten dal režisérovi Martinovi Hollému, a tak vznikl film Tichá bolest s Rudolfem Hrušínským, Ivanem Jiříkem, Miroslavem Táborským nebo Martinem Dejdarem v hlavních rolích.
Právě poslední zmiňovaní ve filmu formovali druhou linku příběhu, ve které se scenárista vyrovnává se svou tříletou zkušeností z vojenské služby v padesátých letech. „Nikdy předtím nenašel pohromadě tolik lidí, které by nenáviděl. Mohl si vybírat, mezi kým se bude pohybovat, s kým bude jíst a bydlet. Tady to nešlo. Musel hodiny trávit s lidmi, které by nejraději nikdy nepoznal, a lidi, kteří neměli rádi jeho, byli s ním nuceni žít,“popisoval pocity svého alterega, vojína Kadavého.
Na rozdíl od části vyprávění o dědečkovi, která se čte jedna radost, je vojenské vyprávění trochu těžkopádné. Je třeba být ve střehu a neztratit přehled o střídajících se hrdinech a situacích. Ty jednou mrazí, jako když vojín Kadavý musí sledovat střelbu na kamaráda snažícího se dostat za hranice, ale také baví, třeba když popisuje, jak jej kolega vegetarián kryl, když ukradl útvarové prase nebo když mluví o své neschopnosti manipulovat se samopalem a zbraněmi různého typu. „Tank neměl hlaveň, vojín Kadavý ji urazil při první zkušební jízdě o evangelický kostel,“stojí v závěru.
Na rozdíl od filmu tak kniha příběhu dává vyniknout na jeho absurdnosti i poetičnosti. Je dobře, že se ji Knihovna Václava Havla rozhodla vydat. Z textu lze cítit, s jakou naléhavostí a potřebou rozloučit se ho Křižan po dědečkově smrti musel psát. A to v pouhých 26 letech, kdy je rozhodný a úderný slovník u mladého autora velkou výjimkou.