Únos letadla, střelba. Ale Operace Entebbe hledí jinam
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Jméno Operace Entebbe dostal film podle zásahu speciální jednotky izraelské armády, jež se v noci ze 3. na 4. července 1976 na letišti Entebbe v Ugandě pokusila osvobodit rukojmí letu společnosti Air France z Tel Avivu do Paříže.
Jak se to stalo
Na palubě bylo 248 pasažérů, 12 členů posádky a čtyři teroristé: dva z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a dvojice německých radikálů, které hrají Rosamund Pike a Daniel Brühl. Akci nepřežili tři cestující (čtvrtou oběť zabili v nemocnici ugandští vojáci) a velitel zásahu.
Tak se to stalo. Film, který natočil José Padilha, fakta sice ctí přinejmenším v závěrečných titulcích, ale bohužel si také leccos přidává.
Dobro a zlo
Jednak rámec tanečního divadla, byť jeho hudební složka udává rytmus, jednak romantické vsuvky. Člověk skoro vidí úvahy, jak vpašovat umění do politického thrilleru: Tak tam vražte třeba tanečnici žijící s vojákem. Přitom divák by ocenil spíše víc detailů z jednání izraelského kabinetu než premiérovy noční hovory s manželkou. A milostné motivy z prostředí radikální buňky či ze soukromí člena přepadového komanda už vyloženě trčí.
Třetí pochybnost se týká způsobu, jakým snímek relativizuje dobro a zlo – nikoli z hlediska státnického, kde princip „s teroristy nevyjednáváme“znamená zároveň nekonečnou válku, nýbrž z charakteristik postav. Zjednodušeně řečeno, němečtí revolucionáři jsou vlastně docela neškodní salonní tlučhubové, kteří jenom naletěli krvelačnějším arabským druhům. Ovšem Palestince je také třeba lidsky chápat, protože ti zase mstí své rodiny pohřbené pod izraelskými tanky.
Bez ohledu na ideové výklady zaskočí, jak nezajímavě se dá vylíčit událost tak dramatická. Po rychlém startu následuje devadesát minut mechanického střídání dvou ateliérových staveb: rukojmí sedí v terminálu, izraelští ministři v kanceláři. Nácviku a provedení průlomové akce věnuje film ne zrovna přehledně nasnímanou čtvrthodinu, ještě prostřihávanou taneční paralelou.
Kdo je socialista
Na jedné straně tedy Operace Entebbe hledí mimo podstatu k umělým ozdůbkám, na straně druhé trpí popisností. Pokládá za povinnost proškolit diváka, jakou roli tehdy hrál ugandský diktátor Idi Amin, jak se chovali Francouzi a co radili Američani. Navíc skáče do minulosti s vysvětlivkami z německého rudého podzemí, což je nutně zjednodušené a nadto herecky bezbarvé. Brühlův rek se horečnatě oplachuje a jeho kolegyně s puškou se zdá nebezpečná hlavně sobě. V paměti utkví spíše Nonso Anozie známý ze Hry o trůny coby Idi Amin, i když Forest Whitaker v Posledním skotském králi se v téže roli vyřádil víc.
Nad vodou udržují snímek věcné detaily, jako vzlet letadla bez povolení či bourání zdi kvůli selekci cestujících, vzácný úsměv vyloudí kouzlo naivismu západních revolucionářů: „Arabové jsou přeci socialisté.“
Už rok po Operaci Entebbe o ní Izrael natočil film nominovaný na Oscara. Hlavní přínos nové verze tkví v tom, že vzbudí chuť přečíst si o věci víc. Ale to jde i bez vstupenky.