Učitelství je diagnóza, která na mě sedí
Žáci se snadno zamilují do předmětů, které nás baví učit, říká učitelka základní školy.
Veronika Kratochvílová spolupracovnice MF DNES
Žáci na prvním stupni základní školy Mendelova na Hájích mají štěstí. Jejich třídní učitelka Miriam Hejzlarová svou práci totiž nadevše miluje. Aby svůj zodpovědný přístup k učení ještě zdokonalila, vytváří si vlastní učební pomůcky a materiály, které sdílí s dalšími aktivními pedagogy.
Kdy jste začala poprvé přemýšlet o povolání učitelky?
Už jako malá holka. Nevím, jestli to bylo hned v první třídě, každopádně v páté už jsem měla stoprocentně jasno. Pokud se říká, že učitelství je diagnóza, tak na mě sedí se vším všudy. Nevybavuji si, že bych někdy přemýšlela o tom, že budu dělat něco jiného. Velký vliv na mě měla naše paní učitelka z prvního stupně, která pro mě byla ohromným vzorem. Nevím, co dělala tak zvláštního, že ve mně vyvolala tuhle touhu, ale každopádně byla skvělá. Dodnes k ní ohromně vzhlížím.
Vyskytoval se někdo s touhle „diagnózou“už třeba u vás v rodině?
Právě že vůbec ne. Rozhodně nepocházím z žádné učitelské rodiny. Byla jsem první, ale následují mě teď dvě mé sestřenice, které se také chtějí vrhnout do školství.
Jste učitelkou na prvním stupni základní školy. Který předmět je vám nejbližší?
Vystudovala jsem Masarykovu univerzitu v Brně, kde se za dob mých studií rušily specializace. Zůstala nám jediná, a to byla angličtina, což je dodnes můj nejoblíbenější vyučovaný předmět.
Jaké to je učit cizí jazyk takhle malé děti?
Nejlepší. Rozhodně bych nechtěla učit žádné starší děti. Řídím se heslem, že děti se mají učit anglicky, nikoliv o angličtině. A z toho důvodu používám ve výuce obrázkové karty – flashcards, které mi učení usnadňují a dříve jsem si je i sama vyráběla.
Proč jste si je začala vyrábět sama?
Žádný ucelený systém karet u nás nebyl k dispozici, a navíc mě tohle ohromně baví. Vytvářet si učební pomůcky, zdobit třídu, vyrábět nástěnky, to je taková moje vášeň.
Znamená to, že když odučíte, tak začnete ještě vyrábět vlastní pomůcky?
Tak nějak. Ale už to se mnou není tak hrozné, jako to bývalo. Vzpomínám si, že jsem po vysoké škole celý měsíc před nástupem do práce pořád vystřihávala a piplala takový barevný rozvrh hodin z filcu, protože jsem byla přesvědčená o tom, že bez něj nemohu začít učit. Měli jsme takový krásný na základní škole, když jsem byla malá, a tak jsem ho musela vyrobit i svým žákům. Díky serveru ucitelnice.cz, který jsme založili s mým bratrem, už nemusím výrobou trávit tolik času.
Co je to za server?
Je to místo, kde učitelé mohou najít celou řadu učebních materiálů, které zpracovali někteří z jejich kolegů. Ušetří tím spoustu času a mohou podpořit další učitele. Je to model, který dobře funguje například v Americe a my jsme se jím nechali inspirovat. Spoustu svých materiálů tam také sdílím a prodávám.
Kolik stojí takové učební materiály?
Většina z nich se dá stáhnout za 20 až 30 korun. Maximálně za stokorunu. Myslím, že cena je přizpůsobená právě učitelskému platu.
Jak na takové materiály reagují děti? Přijímají je snáze než učebnice?
Jsem přesvědčená o tom, že děti baví nejvíc to, co baví učitele. Když si s nějakým předmětem vyhraju, připadá mi zábavný, dám do něj spoustu energie, kterou ty děti pak cítí a ocení ji. Já sama učebnice moc nemusím, takže ani moji žáci je nemají v oblibě. Ale určitě bych to nezobecňovala. To je věc každého učitele a jeho přístupu.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Právě ta možnost být kreativní a být v kolektivu nadšených a zapálených bytostí. Když jsou děti nadšené a zapálené pro věc, je to radost. Často mě překvapí, jak jsou schopné, jaké mají názory a talent. Věk není radno podceňovat.
Většina učitelů říká, že ve své profesi využívají také hereckého nadání. Jste exhibicionistka?
To právě nejsem. Jsem naopak docela introvert, který tu „show“před tabulí odehrát neumí. Možná že jsem tímto směrem ochuzená, a tak si oblibu a zájem žáků musím získávat jinak. Právě třeba kreativním přístupem k výuce, hrami a podobně.
Ve vašem případě, kdy učíte děti na prvním stupni, je určitě podstatná i role rodičů. Jací jsou?
Vycházím opět ze své osobní zkušenosti, takže nemohu mluvit za všechny rodiče, ale ti, se kterými se setkávám já, jsou naprosto báječní. Před pěti lety jsem dostala první třídu prvňáčků, kterou teď předám na druhý stupeň, a musím říct, že jsem vyhrála se vším všudy. Právě i s těmi rodiči. Nemohu si v nejmenším stěžovat. Podporují mě, je na ně spoleh a není jim za těžko poděkovat.
Počet dětí ve třídě na klasické základní škole ale asi neumožňuje poznat každého osobně.
Samozřejmě, že když máte ve třídě 31 dětí, je to o mnoho obtížnější než pracovat s poloviční nebo čtvrtinovou
skupinkou. Přesto se snažím být jak s dětmi, tak s rodiči v co nejužším kontaktu. Dvakrát ročně máme takovou celoškolní akci, kdy třídy něco připravují pro rodiče, a jelikož se jedná většinou o představení, na které rodiče připravují kostýmy, aktivně se zapojují. Máme také takovou tradici, kdy na začátku a konci roku uspořádáme neformální třídní táborák.
Snažíte se budovat si s dětmi přátelský vztah? Svěřují se vám i se svými osobními problémy?
Každé dítě je úplně jiné. Zatímco jedno za vámi přijde s každým trápením, z jiného byste nic nevypáčili. Samozřejmě, že je pozoruji a všímám si, když s někým není něco v pořádku, ale role učitele je trochu jiná.
Jaké máte zkušenosti s poruchami učení a jejich řešením?
To je velké téma. Ve třídě mám pět dětí, které ve výuce potřebují v nějaké oblasti zohlednit. Je to s nimi trochu náročnější a opět platí, že ve velké třídě se jim učitel hůř věnuje, než kdyby měl menší skupinku a mohl k nim přistupovat víc individuálně. Ale snažím se, jak nejvíce můžu. Nedávno jsem měla ve třídě na stáži praktikantku, a když jsme si děti mohly rozdělit alespoň na poloviny, bylo to hodně znát.
Když porovnáte dnešní děti s tím, jak jste se na základce chovala třeba vy, vidíte velký rozdíl?
Právě že ani ne. O přestávce si děti hrají, čtou si pod lavicí, zlobí, některé jsou tiché, jiné rozjívené... Myslím, že určitě záleží na tom, kam je necháte zajít. Já například trvám na zákazu používání mobilních telefonů, ale rozhodně to neznamená, že by se kvůli tomu děti ve chvílích volna nezabavily, naopak.
Čtou si pod lavicí? Co děti na prvním stupni základní školy čtou za knihy?
V módě je třeba Deník malého poseroutky. Ale letí i Pán prstenů, Harry Potter, Země příběhů... Samotnou mě to občas překvapuje. Neříkám, že nesledují youtubery, ale knihy pro ně také nejsou neznámé.
Je vůbec něco, co byste v českém školství ráda změnila?
Ačkoliv možná působím velice pozitivně, mám hodně dlouhý seznam věcí, které mi vadí. Osobně mám největší problém s velkým počtem dětí ve třídě a známkováním. Ale to je na delší povídání. Já sama se tedy snažím zaobírat pouze těmi problémy, které mohu změnit. Nad svým rozhodnutím stát se učitelkou jsem rozhodně nikdy nezapochybovala.
Takže máte jasno až do důchodu?
To si upřímně nemyslím. Být učitelem je opravdu hrozně náročné a unavující. A kdo to nezkusil, ten vůbec neví, o čem mluvíme. Ačkoliv mě to neskutečně moc baví a naplňuje a cítím, že jsem na správném místě, neumím si představit, že to budu dělat do sedmdesáti.
Jak byste si to představovala jinak?
Kdybych měla například teď po těch šesti letech pauzu, mohla se vzdělávat, nebýt u dětí a pak se vrátit, tak si myslím, že by se to dalo zvládnout. Takhle to ale funguje možná ve Finsku, rozhodně ne u nás. Takže co budu dělat za třicet let, nevím. Myslím, že bych se mohla věnovat těm výukovým materiálům. Učila bych třeba jen na půl úvazku a ve zbytku času bych vytvářela materiály pro své kolegy. To by se mi líbilo.
Jsem přesvědčená, že děti baví nejvíc to, co baví učitele. Když si s předmětem vyhraju, dám do něj spoustu energie, kterou ty děti pak cítí a ocení ji. Já sama učebnice moc nemusím.