Když se nepřátelé potřebují

Několik zemí Evropské unie a USA vyhostilo ruské diplomaty kvůli útoku na bývalého agenta Sergeje Skripala. Žádné jasné důkazy ovšem neexistují, ale sebevědomý Putin se prostě stává oblíbeným terčem, který může za všechno zlo světa.

Na samý začátek musím říci, že Ruskou federaci nepovažuji za demokratický stát a Vladimira Putina za nějakého velkého lidumila. Právě naopak. Jde o politika schopného a nejspíš i všehoschopného, který bezohledně kráčí za svými cíli. Jedním z nich je také obnova státnosti největší země světa, která se mnoho let zmítala v neuvěřitelných zmatcích a zločinnosti. Ba dokonce balancovala na pokraji rozpadu.

Bývalý důstojník sovětských a ruských tajných služeb je často (nejen) ve své vlasti vnímán jako někdo, kdo ráznými kroky hrozící dezintegraci zabránil. Třeba když zkrotil oligarchy, zlikvidoval odstředivé tendence ve vzdálenějších regionech, případně vyhrál druhou čečenskou válku (1999).

Pod jeho vedením se Kreml stal znovu symbolem moci, respektu a autority, již vnímá celý svět, a země si, i přes poslední hubené roky, notně polepšila také ekonomicky. S Putinovou prezidentskou érou si tudíž běžný Rus spojuje návrat k vlastenecké hrdosti, konec jakési nové „smuty“, kterou přivodil rozpad Sovětského svazu či „alkoholokracie“Borise Jelcina.

Tomu ostatně Západ velkoryse prominul, když nechal rozstřílet jemu vzdorný parlament...

Nebezpečné domácí uznání

Cílevědomé i víceméně úspěšné směřování k obnově vážnosti Ruska nebo zlepšování životní úrovně, k čemuž svého času významně přispěla též změna cen ropy na světových trzích, má však dvojí dopad.

Hlavě státu vynesl obrovské domácí uznání, ale logicky zneklidnil mezinárodní konkurenty, kteří léta všestranně profitovali z mocenského úpadku Moskvy. Když se následně ukázalo, že kroky putinovské kliky vedou k některým nepřehlédnutelným úspěchům, začaly se znovu výrazněji objevovat rysy předchozí, studenoválečnické etapy.

Například dřívější americká administrativa pod vedením demokratů vystupňovala agresivní antiruskou rétoriku a nápadnými se staly také destabilizační akce při hranicích či proti zájmovým oblastem Ruské federace.

Nejznámějším se stal Západem podporovaný puč, pardon, oslavovaný Euromajdan v Kyjevě, jemuž těsně předcházel výrok Hillary Clintonové o nezbytnosti zabránit reintegraci postsovětského prostoru za každou cenu.

Když následně Rusové porušili mezinárodní právo kvůli strategickému Krymu, kde mimochodem většina ukrajinských vojáků přeběhla na ruskou stranu, vyvolalo to bouři. Příval očerňujících informací, hospodářských sankcí a výhrůžek neustal doteď.

Je zde patrná snaha překrýt třeba historickou paměť s nezákonným počátkem války v Iráku, která trvá už patnáct roků. Zároveň se zuřivě popírá, že by Kreml – jakožto patron východoukrajinských pseudostátností – mohl získat inspiraci v násilném vytvoření již druhé albánské státnosti, Kosova.

Oblíbený terč Vladimir

Projevem zhoršených vztahů mezi Ruskem a západními demokraciemi, jež se jinak neodvažují příliš kritizovat spřízněného tureckého autokrata Recepa Tayyipa Erdogana, jsou i vyslovené propagandistické bizarnosti. Včetně toho, že se Vladimir Putin postupně proměnil v příčinu takřka všeho zla. Čehokoli na světě, co se zrovna takříkajíc nehodí do krámu.

Měl ovlivňovat kdeco. Protibruselské postoje Maďarska, referendum v Holandsku, francouzskou nacionalistickou pravici, úspěch kampaně pro brexit, americké prezidentské volby, ve kterých zvítězil Donald Trump. Až je skoro divné, že není také viníkem horečky omladnic v africkém Zimbabwe.

Odvádění pozornosti

Do stejného ranku bohužel spadá to, že bez vyšetřování, zcela automaticky dostal Kreml nálepku toho, kdo stál za útokem na exdůstojníka ruské vojenské rozvědky Sergeje Skripala a jeho dcery.

Byť jsou atentát i příslušná mediální reflexe dosti podezřelé, nemáme vůbec pochybovat. Podpořit to má i rozsáhlé vyhošťování ruských diplomatů z Evropské unie a Spojených států. A kdo snad pochybuje, je bez diskuse ovlivněn tvrzením o potenciálním ohrožení naší národní bezpečnosti.

Zdá se, že Rusko se Západem, kde přituhuje například v oblasti svobody internetu, se mohou nakonec docela hodně potřebovat. Když nic jiného, tak aby prostřednictvím toho druhého odváděly pozornost od chyb vlastních elit.

A vůbec aby se jim pohodlněji vládlo.

Vladimir Putin se postupně proměnil v příčinu takřka všeho zla. Měl ovlivňovat kdeco. Až je skoro divné, že není také viníkem horečky omladnic v Zimbabwe.