Rozhovor s trenérem Sparty
Pavel Hapal. Otec tří fotbalistů. Trenér Sparty. Brücknerův žák.
Navštivte náš zpravodajský server www.idnes.cz
Už to bude osm let, kdy v roztržené košili dotáhl podceňovanou Žilinu do Ligy mistrů. Deset hodin poté, co tehdy vyřadil Spartu, jsme si povídali v jeho trenérském kamrlíku. Na stole ležel nedokouřený doutník, v rohu stál demižon slivovice a z očí mu sálala vítězná vášeň. Bylo mu 41 let.
Teď je Pavel Hapal novým trenérem Sparty a říká: „Nežiju minulostí.“Má před sebou velmi složitou misi, protože Sparta je rozháraná jako nikdy dřív. Zkazila podzim, vyhodila kouče Stramaccioniho a pod Hapalem zatím jen dvakrát remizovala. Dnes večer pokračuje v Teplicích.
Budíte se v noci hodně?
Vůbec. Nikdy jsem se spaním neměl problém. Sice mi v hlavě šrotuje spousta věcí, ale jakmile večer vypnu, ve spánku to neřeším.
Start ve Spartě jste si musel malovat jinak.
To my všichni. Byl jsem přesvědčený, že vyhrajeme v Karviné i derby. Hrana mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenká. Možná to vyzní blbě, ale nebýt posledních sedmi osmi minut, tak jsme oba zápasy vyhráli. Vždycky jsme o vítězství přišli na konci.
Derby bolelo víc, že?
To jsem měl velký vztek. Nevyhrát, když v poločase vedete 3:0... Pochopil jsem, že Sparta si tu hořkost musí vypít až do dna.
Co s tím?
Věřit, že to tvrdou dřinou a pozitivním nastavením zlomíme a najedeme na vítěznou vlnu. Vím, že v mužstvu je velká kvalita.
Jenže na druhou Slavii vám chybí sedm bodů. Jaké cíle má teď Sparta?
Nebavme se o druhém místě, o Lize mistrů. Bavme se o tom, co přichází. Pojďme porazit Teplice. Tečka!
Je to stěžejní zápas?
Může být a nemusí. Porazíme Teplice, doma neporazíme Duklu a začínáme znovu. Plánovat se ve fotbale nedá. My to musíme nakopnout. Ano, to je můj cíl: nakopnout Spartu, aby jela.
Proč zatím nejede?
Uvědomte si, kolik cizinců za poslední rok přišlo. Jsou to nesmírně kvalitní hráči, ale českou ligu nezvládnou jen díky tomu, jakou mají kvalitu a jak se jmenují. Tahle soutěž je těžká – fyzicky, technicky, organizačně.
V týdnu jste překvapil, vrátil jste do mužstva odsunuté záložníky Váchu s Biabianym. Proč?
Jsou to hráči, které Sparta platí. I pro ně je to vlastně služba. Neříkám, že budou hrát, ale dostanou plnohodnotný trénink a ukážou se.
Ukázat se musíte i vy. Nakolik jste se změnil od doby, co jste na úkor Sparty šel do Ligy mistrů?
Podstatně. Ale pořád jsem spontánní a všechno dělám naplno.
Na první pohled je znát, že šedin přibylo, zato postava zůstává.
Přitom se musím přiznat, že poslední rok jsem se flákal. Na běhání a cvičení jsem ztratil chuť. Vzpomínám, jak jsem před šesti sedmi lety makal v polském Lubinu. Jakmile to šlo, mizel jsem běhat do lesa.
V kariéře jste se naběhal dost, ne?
To jo, ale já pohyb potřebuju. Nechci vyhrát mistrovství světa, nechci vyhrát maraton, ale sedm osm kilometrů si dám rád. Ne abych se vyždímal, jen kvůli vyčištění hlavy.
To budete ve Spartě potřebovat. Tady je stres enormní.
Však už jsem taky běhat byl. Měli jsme trénink ve Stromovce, v pomalejším tempu jsem se přidal.
To k vám sedí.
Jsem impulzivní a chci žít s týmem. Mě při zápase neuvidíte sedět na lavičce. Musím stát, mluvit, radit. Když dáme gól, nejradši bych běžel na hřiště a radoval se s mužstvem. Ale taky je pravda, že dřív jsem byl ještě živelnější.
Máte příklad?
Když jsem jako trenér začínal, měl jsem pár nešťastných prohlášení. Tuhle si stěžujete na rozhodčí, jindy ukážete nazlobenou náladu. Časem pochopíte, že je lepší potlačit emoce a nedělat unáhlené závěry.
Klasický Brücknerův žák.
To ano. Poznal jsem spoustu skvělých trenérů, ale Karel Brückner byl jedinečný. Netvrdím, že to v něm někdy nebublalo, jenže v krizových situacích dřív než emoce používal hlavu.
Však jste málem s Olomoucí ve čtvrtfinále Poháru UEFA vyřadili Real Madrid. Vzpomínáte na jaro 1992?
I když jsem pak proti Realu několikrát hrál v dresu Tenerife, tohle bylo mimořádné. Pro kluka, který přijde do Olomouce jako patnáctiletý zajíc, zážitek na celý život. A byla to právě zásluha pana Brücknera.
V čem?
V tom, že byl nadčasový. To on vymyslel zónové bránění. Nikdo to nepoužíval, zatímco nás Brückner cepoval. Bylo to až nezáživné, statické, opakovalo se to, ale jakmile při zápase křiknul „Zóna!“, všichni jsme věděli, kde stát a jaký prostor si hlídat. I proto jsme byli úspěšní.
Co byste si od Brücknera vzal?
Umění detailu. Stovky hodin trávil u televize a pouštěl si video. Tehdy ještě VHS kazety. Jeden zápas po druhém, aby přečetl soupeře. Viděl fotbal jinýma očima než ostatní. Věděl, co hrát a jak hrát.
I vy se snažíte hledat detaily?
To musíte. Detaily rozhodují, protože dneska jsou mužstva po fyzické stránce vyspělá plus minus stejně.
Takže kolik času trávíte u videa?
To nespočítám. Zatímco hráč si svoje dvě hodiny odpracuje na tréninku, trenér jede dál. Na úkor rodiny. Dálkový ovladač do ruky, blik a televize jede. Nemůžete k zápasu postavit jedenáct hráčů a stroze jim oznámit: Teď ukažte, co umíte!
Takže fotbal jako vášeň?
Pan Hřebík (současný ředitel úseku mládeže Sparty) řekl, že fotbal považuje za životní poslání. I já to tak vnímám. Mně fotbal naplňuje a nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného. Samozřejmě když vás propustí, stáváte se jen kibicem, ale stejně pořád mluvíte o fotbale.
Co na vaši vášeň říká manželka?
Ani se neptejte, lituju ji. U nás se totiž fotbal řeší pořád. My si sedneme ke snídani a už to jede: Viděls včera Messiho? Ne, já se díval na Ronalda.
Však všichni vaši synové hrají. Nebylo jim jméno Hapal přítěží?
To stoprocentně. Všichni je srovnávají podle toho, že tatínek hrál německou i španělskou ligu. Kolikrát slyšeli, že mají protekci. Přitom my se jim snažíme jen dělat servis. Jsem moc rád, že milují fotbal, je to náš život, ale prosadit se musí sami.
Hecujete je?
No jasně, z legrace. Vždycky jim za příklad dávám sebe: „Hoši, víte, kam to dotáhl tatínek?“
Do Leverkusenu, do Tenerife... Může vás některý syn překonat?
Nejstarší Lukáš po mně zdědil rychlost a strašně si vážím, jak se bez pronikavého talentu vydřel. Hrával jen krajský přebor, teď může s Prostějovem postoupit do druhé ligy.
Prostřední Ondřej hraje za sparťanský dorost.
Ten má talentu nejvíc, jen by potřeboval hrát agresivněji.
A proč Sparta, nikoli Olomouc?
Když vás osloví Sparta, musíte o tom jako rodina přemýšlet. Ondra zrovna končil v devítce, tak jsme mu navrhli, ať se rozhodne sám. Bral to jako výzvu. V Olomouci nechal kapitánskou pásku, kamarády a šel bojovat do Prahy, do neznáma, na internát. I já jsem začínal stejně a byla to správná volba.
Co čtrnáctiletý Štěpán?
Myslím, že nás překvapí nejvíc. Každopádně pro mě není podstatné, aby kluci hráli Ligu mistrů, ale musí z nich vyrůst slušní lidé.